Třicet dva let stojí Milan Špaček v čele zařízení, které zná většina Znojmáků jako Kojeňák, případně Dětské centrum či v poslední době Kruh. Přestože se za ta léta názvy měnily stejně jako se posunoval obsah práce, jedno zůstávalo. Pomáhat dětem se zdravotním či sociálním handicapem a zejména jejich rodičům. Unikátní zdravotnické centrum, které Znojmu závidí celá republika, nemá svým rozsahem poskytovaných služeb u nás obdoby, a tak není divu, že jej využívají lidé i z těch nejvzdálenějších koutů naší země. O více než třech dekádách, po které zde Milan Špaček, ať už v roli primáře či ředitele, působil, jsme si povídali v našem předvánočním rozhovoru.
Vzpomenete si ještě na svoje začátky zde?
Nastoupil jsem sem v březnu roku 1992 na základě výběrového řízení na ředitele. Tehdy se to jmenovalo Dětské centrum a na začátku těch devadesátých let se osamostatnilo, protože do té doby patřilo pod Okresní ústav národního zdraví jako oddělení znojemské nemocnice. Tehdy tady byli ubytováni uprchlíci z válkou postižené Jugoslávie a my jsme z toho pomalu a postupně začali budovat sociálně zdravotní zařízení, tak jak to bylo původně vymyšleno v roce 1989 pány profesory Dunovským a Matějíčkem. Bylo první svého druhu v tehdejším Československu.
Jaký byl tehdy vlastně účel tohoto Dětského centra?
Mělo poskytovat péči rodinám dětí, kterým se dnes říká se speciálními potřebami, tehdy se říkalo handicapovaným, které nějakým způsobem potřebovaly jinou zdravotní a psychologicko-pedagogickou podporu než děti zdravé. Na tom byla postavena celá ta myšlenka. Rodiny, které mají takové dítě ve své péči jsou už samy o sobě stresovány tímto faktem a zvyšovat jejich frustraci a stres tím, že musí jezdit po různých ordinacích k odborníkům, čekat v čekárnách, dávat pak tu dokumentaci někde dohromady, tomu mělo naše zařízení zabránit. Dá se to shrnout do jediné věty, a to, že dítě nejezdí za lékaři, ale lékaři jezdí za dítětem. Lidé sem přijdou a najdou zde všechny potřebné odborníky ke stanovení diagnózy i léčebného procesu a jeho kontroly. Jsou zde i odborníci na logopedii, pedagogiku, psychologii apod.
Většina hlavně starších lidí vaše zařízení nezná ani tak jako Kruh či Dětské centrum, ale spíše Kojeňák, jak k tomu jménu přišlo?
V té době, o které mluvím, tady ještě existovaly pozůstatky zařízení, které se jmenovalo právě Kojenecký ústav a dá se říct, že toto označení dodnes v mnoha lidech přetrvalo. Tehdy se sem dostávaly děti, které neměly rodinu nebo se rozpadla nebo nefungovala, byla tzv. dysfunkční. Pokud by to dítě bylo pobytem v takové rodině ohroženo na zdraví nebo psychice, dostalo se sem. Těch dětí tady nebylo mnoho. Dohromady kolem deseti, ale kromě nich tady byly umístěné i děti, které se narodily s výraznou vadou. Jako příklad bych mohl uvést hydrocefalii nebo těžké mentální postižení. Ty sice rodiny měly, ale ty rodiny řekly, že nejsou schopny se o ty děti adekvátně postarat. Těchto dětí tady bylo taky tak od osmi do deseti. Kromě toho tady byla ještě jedna zajímavost, kterou tady založila bývalá ředitelka a pak primářka Edit Svobodová, skvělá žena a pediatrička. Byla to stanice nedonošených dětí. Ty se sem umisťovaly z celé jihovýchodní Moravy. Bylo tady oddělení s osmi inkubátory, kde se o ty nedonošené děti staral vyškolený personál. Bylo to něco jako novorozenecká jednotka intenzivní péče. Když pak toto oddělení vzniklo ve znojemské nemocnici, předělali jsme ho na oddělení pro matky s dětmi se speciálními potřebami. Ty matky se tady učily, jak se o to dítě s těmito potřebami postarat.
Jak se takové věci učí?
Musí se to dělat po etapách. Děti se velmi rychle vyvíjejí a s tím se mění i práce s nimi. My jsme je tady učili různé postupy, třeba Vojtovu metodu. Ty matky tady byly tak čtrnáct dní pak odjely domů a za určitou dobu se zase vracely, ukázaly, jaký pokrok s tím dítětem udělaly a naučily se pak zase něco nového. S některými to bylo jednodušší, s jinými složitější, protože jim třeba i rodinné podmínky nedovolovaly pracovat tak, jak by to bylo potřeba. Těm jsme se pak věnovali víc, měly tady častější a delší pobyt než jiné.
Vy ale nemáte jen budovu na Alšově ulici, že…
V roce 1994 jsme od města převzali budovu v Marákově, tam jsme měli péči o děti s očními vadami. To je opravdu velká zvláštnost, jediná na Moravě, dokonce ani v Brně něco takového není. Tam jsme s dětmi cvičili před i po operaci strabismu neboli šilhání. To výrazně zkracovalo délku hospitalizace v nemocnici a zároveň byla i rychlejší rehabilitace. Kromě toho tam byly i děti s menšími poruchami motoriky, neuměly třeba dobře stát či lézt. S těmito dětmi se tam rehabilitačně pracovalo. Bylo tam čtyřicet pět míst, na Alšovce pak vylo devadesát, takže dohromady jsme měli kapacitu 135 míst a s tím jsme patřili k největším zařízením v Československu a poté v České republice.
Když se ohlédnete zpět, co považujete za nejdůležitější?
Já osobně považuji za náš největší úspěch, když jsme si jednou položili otázku, co dělají děti, když vyjdou z tehdejších pomocných tříd zvláštních škol. Ony absolvují třeba v šesté třídě a jsou ve věku patnáct, šestnáct let a jejich mentální kapacita a schopnosti neumožňovaly další edukační vývoj. Byly posílány domů, kde strašně rychle zapomněly, co se ve škole naučily. Nikdo je nezaměstnal, nikdo s nimi nic dál nedělal a ti dospívající mladiství strádali. Tak jsme ve spolupráci se Speciální školou u nás ve dvoře uvolnili byt, ve kterém bydlel před tím náš správce a vytvořili jsme tam tzv. tréninkový byt pro Praktickou školu. Tam jsme měli kolem deseti žáků. V tom bytě se mladiství učili normálně žít. Učili se vařit, základy hygieny, které řada z nich neměla, učili se základy jednoduché práce v dílně či na zahrádce. My jsme v té době hodně spolupracovali s Vlámy z Belgie, kteří k nám pravidelně jezdili, a i já jsem tam nějakou dobu fungoval a sbíral zkušenosti. Právě toto jsem tam viděl a snažil se to u nás alespoň v malém zavést. Neuvěřitelný kus práce tam udělala paní učitelka Prášková, skvělá žena, a řada těch absolventů dnes pracuje. Uchytilo se to tak, že to dodnes funguje, i když ne u nás. Po dvou, třech letech byl zájem tak obrovský, že už se k nám všichni nevešli, takže se ve spolupráci s městem v budově, kde sídlí městská policie, vybudovalo daleko větší zařízení, které má kapacitu pro více než dvacet lidí. Něco se pro ně zkrátka udělalo.
Kromě toho, že jste v posledních více než třech desítkách let působil zde, jste také vykonával funkci senátora. Jak to bylo tehdy?
Do senátu jsem odešel v roce 1996 a prakticky jsem tam působil až do roku 2008. V Dětském centru jsem byl na půl úvazku jako primář a ředitelem byl Ing. Sochor. Ukázalo se, že pro řízení tohoto zařízení nemusí být právě člověk se zdravotnickou odborností, ale že to může být i ekonom. To bylo velmi důležité, protože naše budova je téměř sto let stará a její infrastruktura už neodpovídá dnešku. Za inženýra Sochora se právě začalo s kompletní rekonstrukcí budovy a je třeba v tom i nadále pokračovat.
Není asi žádným tajemstvím, že ne vždy vaše unikátní zařízení mělo oporu na vyšších místech, protože svým způsobem vybočovalo ze zaběhlého zdravotního systému. Jak jste s tím bojovali?
V tom křesle, kde sedíte se vystřídala řada ministrů zdravotnictví, sociálních věcí i někteří předsedové vlády. My jsme jim vysvětlovali smysl našeho zařízení, ale popravdě nám nikdo z nich nepomohl. Byli jsme odkázáni na dobrou vůli Jihomoravského kraje. Někdy kolem toho roku 2008, kdy jsem se vrátil na pozici ředitele, začalo ministerstvo práce a sociálních věcí razit myšlenku, že žádné dítě do tří let by nemělo být v sociálním ústavu, že to není ideální péče. Věděli jsme, že tak nebudeme moci dále fungovat, takže jsme naše zařízení začali proměňovat více směrem k fyzioterapii a intenzivní rehabilitaci. Je pravda, že díky prenatální diagnostice výrazně ubylo genetických vad, ale zase se objevily děti postižené nedostatkem kyslíku při protahovaném porodu nebo s úrazy. Základ té klientely tak pořád byl. Ve spolupráci s porodníky jsme vytipovali děti, které by mohly mít problémy a intenzivní prací s nimi se nám většinou daří dohnat jejich pohybový skluz oproti jejich vrstevníkům. To je náš úspěch.
Proč jste vlastně změnili název z výstižného dětského centra na hodně všeobecný Kruh?
Nechtěli jsme pořád bojovat s tím, že jsme jakýsi dětský domov pro nejmenší děti, které v domovech být nemají, a tak jsme zvolili nový název Kruh ve smyslu záchranného kruhu, který poskytujeme rodinám, které mají dítě se speciálními potřebami. Máme tady i pobytové oddělení, kam nám jezdí pravidelně maminky s dětmi a sami říkají, že se u nás cítí jak na dovolené. My se jim tady o děti postaráme a ony si tam mohou alespoň na čas od té stresující pozice odpočinout a k tomu si i prohlédnou naše krásné město Znojmo, takže vlastně s trochou nadsázky plníme i roli v propagaci Znojma.
Není asi žádným tajemstvím, že se po těch desítkách let chystáte odejít na zasloužený odpočinek. Koho byste rád viděl jako svého nástupce?
Vzhledem ke svému věku už mi nějakou dobu bylo jasné, že sem musí přijít někdo nový. Trochu s obavami jsem se zamýšlel nad tím, kdo to asi bude. V této souvislosti bych chtěl zmínit to, že v posledním roce došlo k výměně na postu náměstka pro hospodářství, ekonomiku a technický stav našeho zařízení a na toto místo nastoupil Jan Grois. A po tom roce musím říct, že svoji práci zvládá velice dobře, řekl bych až skvěle a za jeho působení na postu náměstka se tady udělalo víc věcí než za předchozí období několika let. Musím říct, že jsem rád, že přišel a že to funguje a někam to povede. Přitom kolem jeho nástupu se objevila řada fám, že tady byla pro někoho vytvořena jakási trafika a podobně. To je absolutní nesmysl. Pan Grois přišel na místo náměstka, který odešel do starobního důchodu a splňoval požadované podmínky pro tuto funkci. Žádná uměle vytvořená pozice to nebyla, a ani bychom si to nemohli dovolit. Jan Grois, ať už v pozici místostarosty či starosty se o naše zařízení vždy zajímal, a když se objevila možnost, že by u nás mohl toto místo zastávat, samozřejmě jsme toho využili. Jeho manažerské schopnosti i kontakty by bylo škoda nevyužít. A musím říct, že to byl velice správný krok, který Kruh posunul zase dál. A já bych rád viděl svého nástupce právě v Janu Grosiovi. Byla by to pro mne záruka, že ta naše práce za ty desítky let nepřijde vniveč.
