(Foto: Znojemská Beseda) „Čas, který zahřeje.“ Toto téma Znojemského adventu a Vánoc je velmi výmluvné. Svátky narození Ježíše Krista v naší zeměpisné délce jsou vždy spojeny se zimou. Vánoční obrázky se sněhovou nadílkou považujeme za typické, i když se píše, že v minulosti byly Vánoce pod sněhem průměrně jen jednou za sedm let.
Vánoční koledy hovoří o tom, jak betlémská zvířata zahřívala nemluvňátko. Je to odezva na Boží stížnost u biblického proroka Izaiáše, kde se píše: „Osel a vůl znají jesle svého pána, můj lid však mě nezná“. Když evangelium pak mluví o jeslích, do kterých položili nově narozené dítě, když je nikdo nepřijal do domu, můžeme tam onu tajemnou souvislost postřehnout.
Teplo, podobně jako světlo, budí pocit bezpečí, pohody a spokojenosti. To bychom si všichni trvale přáli. Teplo je jednou ze základních věcí, které nově narozené dítě zvlášť potřebuje, je to i přirozená a láskyplná vlídnost prostředí. Teplo obvykle očekáváme od ohně. Dívat se na oheň už samo o sobě bývá uklidňující a působivé. Pastýři na lidových betlémech, zvláště těch třebíčských, vždycky sedí u ohně. Stejně tak atmosféra táborového ohně bývá pro mládež nezapomenutelná.
Všechny tyto vnější věci a vnitřní pocity mluví ještě o něčem obecně duchovním, o lidských vztazích, a tedy také o čase, kdy tyto vztahy můžeme opět oživit a podpořit a hlavně je prožít. A tím povzbudit a posílit sebe i své blízké na další cestu životem.
V nadcházející době vánočních svátků k tomu máme jedinečnou příležitost. Je zde totiž ideální vzor. Sám Bůh ve svém Synu vstupuje do tohoto světa jako dítě, kterému nemůžeme odolat. Dítě má přece každý rád, je obklopeno rodičovskou láskou, které může vždy důvěřovat, v rodině se mu všechno přizpůsobuje, všechno se mu toleruje. Prožíváním Vánoc vstupujeme do Boží školy. A ať už naplňujeme Vánoce čímkoli dalším, tomuto působení se nemůžeme úplně vyhnout. Je to svatá noc, svatý čas, tajemný dotek na naši duši. Bůh jako dítě je darem. V jeho jménu dítěte Ježíška jsme obdarováváni, abychom zažili, že někdo na nás myslí, že nám někdo přeje a že to je Bůh, který za tím vším stojí a naučil nás milovat. Svým jménem nás také posílá, abychom se pro druhé takovým Ježíškem stali.
Je to hřejivý pocit, ta láska k dětem, ta touha udělat někomu radost, milé překvapení, ujištění, že nejsme sami, že máme někoho, koho nám Bůh do života poslal, že to není náhodné ani samozřejmé, že je to dar. Je to čas, který opravdu může zahřát, i kdyby nás zrovna zábly nohy. Nabízí se nám nová zkušenost, která do obav této doby vstupuje jako skutečná naděje.
Mons. Jindřich Bartoš
