Předvolební kampaně do letošních komunálních a pro nás na Znojemsku také do senátních voleb pomalu začínají. Start kampaně pro obhájení mandátu stávajícího senátora Tomáše Třetiny přijela do Moravského Krumlova podpořit i významná herečka, legenda, pozdější diplomatka, zasloužilá umělkyně Magdalena Vášáryová, která si krátce před začátkem besedy našla čas i pro čtenáře našeho týdeníku.
Paní Magdo, vím, že u nás na Znojemsku, potažmo ani tady v Moravském Krumlově, nejste poprvé, že se s naším panem senátorem znáte. Ale vybavíte si, kdy jste tu byla naposledy?
Jak mi i sám pan Třetina připomněl, naposledy jsem tu byla, když jsem tady byla na diskuzi se studenty gymnázia, ale který to byl rok? To bych se musela rozpomenout, zda to bylo v roce 2012 nebo 2013.
Teď v Moravském Krumlově ale nejste jako herečka, nýbrž jako host Besedy, která má vlastně politický podtext. Čím si zasloužil pan Třetina, že jste přijela pomoci právě jemu?
Nejenom, že ho znám, ale taky samozřejmě sleduji parlamentní rozpravy v Čechách, a pokud mohu, ráda přijedu, a taky mě o to poprosila jedna má velmi dobrá přítelkyně, která pracuje pro Danuši Nerudovou.
Dnešní vaše návštěva je zároveň i propagací knížky „Než zmizím“. O čem ta publikace je? Co si máme pod ní představit? Jsou to memoáry Magdy Vášáryové?
„Než zmizím“ nejsou memoáry; je to rozhovor o tom, co já si myslím o střední Evropě. Ta knížka není o mně, vůbec ne.
Co se tedy čtenář z těch x stovek stran dozví? Co má očekávat?
Není to šest set stran, je jich tam asi jenom něco kolem dvě stě a něco. Je to povídání s panem Petrem Šabatou, který je špičkový novinář a kterého znám léta. Je to povídání o tom, co já si myslím, že je střední Evropa. Byla jsem jako diplomatka ve Vídni, jako Slovenka jsem hodně a často tady na Moravě, v Čechách; byla jsem pět let pracovně taky v Polsku a k tomu všemu znám moc dobře taky maďarské reálie. Pan Šabata přišel s tím, že si myslel, že bude velice zajímavé si o tom všem popovídat, když zrovna já budu mluvit o tom, co si myslím, že je, a jaká je střední Evropa.
A prozradíte i našim čtenářům ve zkratce, jaká je střední Evropa?
Já si myslím, že je to velmi nebezpečné území. I když je to tady tak líbezné, nicméně je to velmi nebezpečné, což se ukazuje i teď a pořád, když nevíme, kam patříme.
Bude i audio kniha z toho. U vás jako u herečky se to přímo nabízí.
Ano, bude. Měla bych to v těchto týdnech v Praze namlouvat jako audioknihu, takže si to budete moci pustit třeba i v autě.
Uvědomila jste si, že se vaším současným příjezdem vlastně nakrátko vracíte také do kraje, kde jste před desítkami let pracovala na jednom ze stěžejních děl vaší tvorby?
Počkejte, který? Musím si vzpomenout…
Mohu vám poradit? Jsou to Postřižiny. Já vím, natočila jste přes stovku filmů a na mnoha lokacích; a pivovar z Postřižin jsou Dalešice…
Ano, to je tady vedle, máte pravdu; to je kousek. Ne, tak tohle jsem si vůbec neuvědomila. Já jsem se nedívala na mapu, ale tohle si musím zapamatovat. Děkuji.
Paní Magdo, na vašem uměleckém kontě najdeme nepřeberné množství titulů, které dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie od oněch zmiňovaných Postřižin přes Radůze a Mahulenu po Údolí včel. Naposledy jste před filmovou kamerou stála v psychologickém díle Dušana Hanáka Soukromé životy. To byl rok 1990, od té doby nehrajete. Není vám líto, že vy taková veličina už nehrajete, že netočíte filmy?
Ne!
Smím se zeptat, jak to?
Netočím, protože už nechci. Víte, já jsem byla šestadvacet let herečkou a teď už jsem šestatřicet let neherečkou. Já se tak cítím dobře.
Zatímco plátna a diváci v kinech na vás tedy mají smůlu, k velkému štěstí brněnského Národního divadla jste přijala hostování alespoň na prknech, která znamenají svět…
To ano.
Na scéně Divadla Leoše Janáčka účinkujete s velkým úspěchem a k potěšení všech v opeře Ľubici Čekovské nazvané Here, I am, Orlando. Kdy vás můžeme vidět v našem krajském Brně zase?
Když jsem byla naposledy v Janáčkově opeře v Brně, tak ještě přesné termíny nebyly známé, možná už teď, v nové divadelní sezoně na příští rok; zda se tedy toho vůbec dožiju.
Já nevěřím tomu, že byste se toho nedožila. Prozraďte, jaké to je znovu stát na velkém jevišti? Ostatně jeviště Divadla Leoše Janáčka je opravdu velké, údajně největší ve střední Evropě. Jaké to je hrát anglickou královnu Alžbětu I.?
Být po třiceti letech znovu na jevišti, být znovu v divadle a na velké scéně, je velice stresující a já jsem si taky nadávala, že jsem do toho vůbec šla; protože, i když to je jen šestiminutový výstup, je celý ve staré angličtině a je to velmi, velmi náročné. Člověk si odvykne.
Od doby viktoriánské Anglie se i ona Velká Británie hodně změnila, stejně jako Evropa. Jak se na starý kontinent díváte dnes? Rozpadla se i naše společná republika. Jak vnímáte dnes, co se děje u nás a u vás?
Byla jsem například velmi smutná z toho, jaký byl výsledek z českých voleb, protože tohle není něco, co by Češi jako nejbohatší a nejvzdělanější národ ve střední Evropě mohli světu ukázat a potom i táhnout celou střední Evropu. Není to vše zatím stále úplně rozhodnuto a teprve uvidíme, jak dopadnou všechny ty volby. V Polsku pan prezident třeba dělá všechno proto, aby znemožnil vládě cokoliv udělat, ale toho také zvolili lidi sami, a my na Slovensku? Samozřejmě jdeme volným pádem dolů, takzvanou řeckou cestou. Já mám takový pocit, že střední Evropa by měla mít, nebo tedy těch 60 milionů lidí by mělo mít na víc.
Máte tedy pro nás všechny třeba nějaký recept na to, jak by mohlo být líp? Co je třeba pro to všechno udělat? Máte zároveň s tím i nějaký vzkaz na závěr?
Ukazuje se, že část voličů ve střední Evropě má pocit, že bychom se mohli vrátit o několik desetiletí zpět, že bychom se stejně jako sedmdesátileté dámy a paní mohli vrátit v čase a mohlo nám zase být dvacet let, ale to nejde. Bylo by dobře, kdybychom šli dopředu! Zatím se jen ukazuje, že zatím nemáme většinu voličů, kteří by chtěli, aby toto naše území bylo opravdu nejenom líbezné, což je jižní Morava, ale také územím, které bude rozhodnuté s tím, kam chce patřit, kam chce dovést státy střední Evropy. Protože ta mezinárodní situace je velice otevřená a nevíme, jak to všechno skončí. Pořád vybuchují války kolem nás a já si dělám starosti, co s námi bude.
Daniel Rubeš
