Jenom krátce pár vzpomínek z doby 2. světové války a po ní. Karolinin kopec začíná nad Koželužskou ulicí a stoupá vzhůru až do úrovně Mikulášského kostela. Svah neposkytuje tolik stínu jako Hradní kopec, který se táhne směrem ke Gránickému údolí. Má ale více hracích a sedacích ploch a odpočinkových míst s krásným výhledem na železniční most, Kraví horu až k Obří hlavě, a pro mládež sportovní i zábavní činnost. Hřiště zvané Špiňák, kterému se tak přezdívalo podle německého názvu Spinnhof. Bylo to jedno z center těchto zábav.
Za války hra s hadrovým míčem byla na denním pořádku, stejně jako hra na čáru či kuličky. I nedaleká mateřská škola tam měla své prostory k hraní. Na svahu bylo několik pěkných rondel s lavičkami a ve spodní části byla zděná budova, která sloužila k ukratí při nepřízni počasí. Pak následovala rajská zahrádka, tzv. Paradajka, a už dnes neexistující Hilicrova bouda pod Svatováclavskou kaplí, kde se za první republiky prodávalo ovoce a nabízelo občerstvení. Pak u Bílé zdi s lavičkami a Karolinina brána pod Mikulášským kostelem, říkalo se jí rundol, byla místa při pěkném počasí vždy obsazená. Z těchto koutů se často ozýval zpěv a mandolína.
V padesátých letech se tady na Špiňáku konala slavnost Božího těla s děkanem Rudoleckým.
Z města vede cesta dolů k řece – Napajedla – s domky přitulenými ke stráni, které ve své písni opěvuje Míla cink. Píseń má název Znojmo, pohádko dyjských strání. Karolininy sady měly plno návštěvníků v poledne, protože pracovní doba bývala přerušena od 12 do 14 hodin. Tabák v té době byl na lístky a náruživý kuřáci měnili potravinové lístky za tabákové. Tento nedostatek a potřebu využili kluci a po opuštění laviček přestávkujícími lidmi chodili sbírat nedopalky cigaret řečené špačky či vajgly a pak je nabízeli kuřákům za ústřižky potravinových lístků na bonbony či salám nebo za jinou odměnu.
Pod budovou mateřské školy na Káře byla v jednom rohu také bouda, která sloužila údržbáři a hlídači v jedné osobě. Byl tam ve dne stále přítomen.
Rozšířen byl také lokální patriotismus, který se projevoval u kluků bydlících kolem Mikulášského kostela a Špiňáku. Kluci si tam vytvořili vlastní abecedu. Bylo to hlavně trochu chlubení před cizími lidmi. Jako příklad uvedu krátký úryvek z věty: „Ty jsi lakomý“. Ta v klukovském jazyce zněla: „Tilifi selefeš lalako melefej“.
Malý šrám obdrželo Káro při bombardování. Tak 20 m od vysokého komína, který ještě dnes stojí u bývalé vodárny, padla bomba. Asi se předpokládalo, že je v těch místech nějaký průmysl. Bomba byla pravděpodobně svržena při nočních náletech ruských dvouplošníků, kterým Němci říkali Noční čarodějnice (pilotovali je totiž většinou ženy – pozn. red.). Vodárna měla turbínu, ke které vedl náhon a při nedostatku vody, kdy turbína nepracovala, dávala dál do sítě proud kompresorovna a výfukové plyny z ní odsával právě tento komín.
Ve Znojmě byl v závěru války také zajatecký tábor pro vojáky západních armád. Oni dostávali balíčky od Červeného kříže a při hlídaných vycházkách v neděli měli uniformy vždy pečlivě upraveny a byli oholeni a kluků se ptali, jestli nemají sestru, že by pro ně měli nějakou dobrotu. Podobnou zkušenost měli kluci také v jiných částech města.
Rodina Wolingrů, která za války bydlela na Špiňáku, měla hodně větších dětí a tyto tvořily základ indiánské party. Kalhoty měly ze starých pytlů a oštěpy z násad na košťata. Když táhly se štíty a oštěpy v husím pochodu a zpívaly starou búrskou koloniální, ale melodickou píseň při cestě na Kraví horu, tak se lidé zastavovali a tleskali. Byl to malý záblesk romantiky v tehdejší drsné a temné době. Skalní znojemský patriot, mořeplavec a spisovatel Rudolf Krautschneider se do dnešního dne nemůže smířit s likvidací (vymýcením) šeříků na Káře. A tím, jak sám říká, vonného údolí, které daleko široko nemělo konkurenci.
Arnošt Hammer
