Více než půl století je symbolem vinařství a ovocnářství na Znojemsku. Ing. Jaromír Čepička stál třeba u zrodu sadů v Těšeticích či Stošíkovicích, zasloužil se o kategorizaci viničních tratí, organizoval legendární výstavy, jako byla Znojemsko, zahrada Moravy či Znojemský košt, a dlouhá léta předsedal Sdružení znojemských vinařů. Nedávno, symbolicky o vinobraní, pak představil svoji knihu Vinařství Znojemska, která vyčerpávajícím způsobem mapuje toto pro Znojemsko tak signifikantní odvětví. Nejen o této knize si povídáme v našem rozhovoru.
Pocházíte z Lomnice u Tišnova, to není zrovna vinařský kraj. Jak jste se k vinařství a ovocnářství vlastně dostal?
Pocházím ze zahradnické rodiny. Můj otec byl z osmi dětí, přičemž on a jeden jeho bratr byli zahradníci. Otec byl zahradníkem u hraběte Serényiho (moravský šlechtic a velkostatkář aktivní i v politice, mimo jiné byl členem říšské rady a v letech 1906 – 1918 moravským zemským hejtmanem, absolvent práv z pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity a Zemědělské akademie ve slezském Proszkowě – pozn. red.) a později dělal i zahradníka v klášteře v Letovicích. Z babiččiny strany pak byl i další strejda, který byl taky zahradník. Celkem nás v rodině bylo asi šest zahradníků. Takže jsem nastoupil na zahradnickou školu v Mělníce, kde jsem přičuchl i k vinné révě. Pak jsem se na Vysoké škole zemědělské v Brně ocitl od třetího ročníku v Lednici. Tam mě ta réva zaujala ještě víc. Tamější profesor Vilém Kraus byl takovou mojí ikonou a bylo symbolické, že když já šel do toho třetího ročníku, on přišel z Velkých Žernosek, kde byl předtím šlechtitelem. To vinařství v Čechách mělo daleko slavnější minulost než přítomnost. Za Vladislava Jagelonského bylo v Čechách osm tisíc hektarů vinic. Ale je třeba říct, že v těch letech někdy na konci 15. století bylo v Čechách daleko tepleji, asi tak, jak jsme to zažívali letos. A obrovská erudovanost a zároveň skromnost profesora Krause mne velmi ovlivnila směrem k vinařství, takže jsem po škole, před šedesáti lety, nastoupil na Šlechtitelskou stanici vinařskou ve Znojmě na Loucké ulici. I ona má bohatou historii. Vznikla už v roce 1895 a je nejstarší na Moravě. Tam bylo moje první místo. Tehdy tam byly vinohrady, které se někdy v sedmdesátých letech vyklučily. Pak jsem si v těchto místech někdy v roce 1980 postavil i dům.
Jak pak pokračovala vaše kariéra?
Rok jsem byl i ve šlechtitelské stanici ve Velkých Pavlovicích, ale pak jsem přešel do JZD Práče a začal více spolupracovat právě s profesorem Krausem. Už když jsem byl student, byl u nás v Lomnici, a když zjistil, že tam má otec jabloně boskoopy, tak si pak pro tato jablka každý rok jezdil, takže jsme se více sblížili a jezdil pak za mnou minimálně jednou za rok i do Práčí. Měli jsme založenou vědecko-technickou společnost, on dělal její program a jezdili jsme každý rok i do zahraničí. Do Rakouska, do všech oblastí Německa, do severní Francie, do Švýcarska atd. Jeho touha po vědění, nových znalostech a jejich uplatnění a poctivost, se kterou k té práci přistupoval, byly pro mě obrovským vzorem. Navíc to byl i náš, abych tak řekl, největší spisovatel zaměřený na víno. Nevím o nikom, kdo by vydal více knih s tímto tématem. Taky mu v Lednici postavili pomník. Ale zpátky k té činnosti, nebyly to jenom zájezdy, ale pořádali jsme i semináře, vydávali sborníky a postupně se ta činnost v tomto směru nabalovala.
Pojďme pomalu k vaší knize. Kde můžeme hledat její počátky?
V roce 1990 jsme založili Sdružení znojemských vinařů, později i Svazek znojemských vinařských obcí. Tady už byl svazek Daníž se starostou panem Musilem a já mu říkal, ať to rozšíří a dá do názvu Znojemsko. On to udělal a já jsem pak s nimi hodně spolupracoval při registracích vinic podle nového zákona. Měl jsem ten rok na toto téma na dvě stě přednášek nejen na Znojemsku. Ale vedle toho jsem navrhl, aby v těch vinařských obcích i u význačnějších vinařských tratí byli informační panely. A na ty panely bylo potřeba napsat něco o historii. Shromáždil jsem při té příležitosti mnoho historických materiálů. Pak přišla těsně před vstupem do Evropské unie v roce 2004 tzv. kategorizace viničních tratí. Navázal jsem na práci Ing. Valachoviče z Bratislavy, který po celém Československu určoval mikroklima daných viničních tratí, bylo to v písemné podobě a já jsem tehdy přišel s tím, že by se na základě toho měla udělat kategorizace viničních tratí už i v digitální podobě. Představil jsem to tehdejšímu přednostovi Okresního úřadu ve Znojmě panu Sedlákovi a on na to přispěl svazku dvěma sty tisíci korunami. Mohli jsme tak třeba nakoupit letecké snímky těch tratí. Uvolnil nám dva pracovníky, aby nám pomohli s převodem dat do počítačů, takže se nám povedla na Znojemsku udělat poměrně rychle kategorizace všech uznaných vinic. Všechny byly popsány a zaznamenány v digitální podobě. To byl další cenný materiál pro mou knihu. Jen tak pro zajímavost, když to pak pan Sedlák předvedl na setkání jihomoravských přednostů, mělo to velký úspěch a kategorizaci pak dělali i ostatní vinařské okresy, jako bylo Břeclavsko, Hodonínsko či Uherskohradišťsko. O dva tři roky později to pak udělali i v Čechách.
Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že napíšete knihu o znojemském vinařství?
Měl jsem to v hlavě už dřív. Ale dlouho jsem byl předsedou Sdružení znojemských vinařů, kde jsem měl na starosti celou agendu a práce bylo dost. Když jsem jako předseda skončil, začal jsem se věnovat plně knize a letos v dubnu jsem odevzdal rukopis. Je to zatím ojedinělý počin. Těch knih o vinařství je samozřejmě více, ale žádná se nevěnuje takhle podrobně jednomu regionu. Jak už jsem řekl, byl mi v tomto vzorem profesor Kraus a jeho Encyklopedie vinařství. Ale ta se nevěnuje obcím. A já měl k těm obcím mnoho podkladů, tak by to byla škoda to nevyužít.
Jaký byl samotný zrod té knihy?
Dělal jsem taky předsedu Moravskoslezské ovocnářské unie šest let a seznámil jsem se v Olomouci s panem Baštanem, který měl vydavatelství Agriprint. Bohužel před dvěma lety tragicky zemřel. Tomu jsem dodával i různé články, protože mimo jiné vydával i časopis Vinař – Sadař. A ten mne pořád přesvědčoval, ať napíši knihu. Já mu to slíbil, ale pořád jsem to odkládal, až to takhle skončilo, nicméně jsem se znal i s jinými lidmi z vydavatelství a přes ně se to nakonec domluvilo.
Publikace určitě zaujme svou komplexností. Jak vznikla její koncepce?
U mě se za ty roky, co jsem v oboru dělal, hromadil pocit, že to musí být komplexní. Jednak byla vzorem ta Krausova kniha, o které jsem už mluvil a k tomu jsem chtěl přidat ten znojemský rozměr. Výhodou bylo, že jsem měl spoustu podkladů a měl jsem je ve většině případů už i v počítači. A taky jsem si vytvořil takový kroužek spolupracovníků. Oslovil jsem Pavla Vajčnera (bývalý dlouholetý ředitel Znovínu Znojmo – pozn. red.), pro geologii Jaroslava Šmerdu. Co se týče odrůd, využil jsem spolupráce s Jitkou Nezvalovou z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského.
Kniha nabízí také množství fotografií…
O fotografie se postaral tak z padesáti procent Jirka Eisenbruck, který měl k tomuto tématu taky vztah. Toho jsem zaúkoloval, jakou viniční trať, jakou památku v obci potřebuji nafotit, a on mi to udělal. Využil jsem i fotografií členů Sdružení znojemských vinařů, tajemníků Jardy Tomáška a Jardy Hladíka. O některé fotografie se postaraly samy obce, případně podniky. Někdy vznikla i nějaká kontroverze. Měl jsem třeba svoji lepší fotku, ale paní starostka si vymínila, že tam musí být jejich. V té době, kdy se to finalizovalo, jsem měl z vydavatelství tak pět emailů týdně a pořád jsme něco řešili. Grafik byl prý už ze mě nervózní.
Asi bylo těžké zachovat i jednotný styl, pokud jste komunikoval s jednotlivými starosty či majiteli podniků.
Se všemi starosty i s představiteli podniků jsem texty odsouhlasoval. To bylo mnoho práce. S některými se to muselo konzultovat několikrát. Někdy to byly drobnosti, ale jindy se mi to od nich vrátilo spíš jak propagační leták než stránka v knize, ale v tomto jsem neustoupil a vysvětloval jsem, že se nedá nic dělat, ale že to musí být ve stejném stylu, jako je to u ostatních. Dokonce mi i jeden člověk vyhrožoval, že mě bude žalovat, pokud tam nebude ten jeho text.
Když byla kniha konečně na světě, jaký to byl pocit?
Byl to pocit jakési odměny za celoživotní práci. Ještě jinak. Když jsem zakládal Svaz vinařů, nabídli mi tam funkci. Ale já jich v té době měl tolik, že už to nešlo. Když tam pak chtěli dělat některé věci, které jsem já dělal na Znojemsku, a nešlo jim to, říkali – No jo nejde to, protože nemáme Čepičku. Tak až tam přijedu s touto knihou, těším se, že uslyším zase – No jo, Čepička!
František Střecha
