ZNOJMO (zp). Jak jsme v minulém vydání Znojemského týdne slibovali, tak plníme. S okresním kolem Odznaku všestrannosti v rámci projektu Sazka Olympijský víceboj dorazila na základní školu do Přímětic i Šárka Kašpárkova. S olympijskou medailistkou a mistryní světa v trojskoku jsme si samozřejmě povídali o důležitosti sportování mládeže, zeptali jsme se pochopitelně i na to, jak je na tom český trojskok a český sport všeobecně.
Na úvod taková záludná otázka. Jsou děti na Znojemsku nejšikovnější z celého Česka?
(usmívá se) Myslím, že jsou všude šikovné děti, takže samozřejmě i na Znojemsku. Když vezmu místní školu, tak tím, že je zaměřená na volejbal, tak je to na dětech vidět. Musím říct, že po covidu, když takhle jezdíme na školy, se na některých dětech tohle období podepsalo, ale na Odznaku všestrannosti ve Znojmě to nebylo tolik vidět, takže dobré.
Jak je momentálně důležité pořádat takové akce po nešťastném covidovém období?
V rámci školství je to hodně důležité. Děti, které jsou organizovány v klubech, tak se do nich, byť ne všechny, po covidu zase vrátily. Plno děti ale odpadlo a jediná možnost, aby měly nějaký pohyb, je právě tělesná výchova. Největší vliv tak mají právě učitelé tělesné výchovy, těm pod rukama projdou všechny děti. Takže je to důležité, a na základních školách o to více.
Jak těžce se sportu bojuje v této době o srdce dětí v konkurenci počítačů, tabletů?
Těžce, těžce. Nejsou to jen počítače, je to televize, různé Netflixy. Bohužel mediální prostředí a internet nám moc nepomáhá. Když si děti otevřou internetový prohlížeč, tak se tam na ně valí ne vždy dobré vzory. V této době, kdy jsou děti postihnuty tím, že dva roky neměly v normálním režimu školu a pohyb, tak by na ně na internetu měli spíše vyskakovat aktivní sportovci, kteří se starají o sebe a svůj aktivní životní styl, než aby tam byly rádoby VIP osobnosti, které se nakrucují. Děti mají bohužel zkrátka špatné vzory.
Vyhlédla jste si ve Znojmě nějakou trojskokanskou naději?
Šikovné děti tu určitě byly. Nejsou jiné než před padesáti lety, jsou pořád stejné. Záleží na nás, jak je budeme vést. Nerodí se s mobilem v ruce, ani s počítačem, ani u televize. To, co jim povolí rodiče a nejbližší okolí, takové pak děti jsou. Vše vždy začíná v rodině. Bylo tu opravdu plno šikovných dětí. Děti jsou pořád šikovné, rodí se tu šikovné děti, akorát je musíme dobře podchytit a dobře s nimi pracovat, dobře motivovat, aby z nich jednou byli, neříkám vrcholoví, ale alespoň rekreační sportovci.
Když jsme u trojskoku, jak na tom aktuálně ten český je? Od dob, kdy jste sbírala pro Česko velké úspěchy, už přece jen uplynul nějaký čas a žezlo po vás nikdo nepřevzal…
Když to srovnáme se světem, tak je situace dlouhodobě špatná. Řadu let nestartovala trojskokanka na vrcholné akci. Ale když to vezmu z pohledu České republiky, tak se blýská na lepší časy. Po dlouhé době tu máme tři, čtyři holky, které jsou schopny skákat za třináct metrů, což dříve nebývalo. Když to někomu jen náhodou uletělo centimetr, dva za třináct metrů, tak to byla velká sláva. Dnes máme tři holky, které bojují na rozhraní třináct třicet, třináct padesát. Když budou mít konkurenci, tak je velká pravděpodobnost, že stáhnou někoho dalšího a že z nich někdo vystřelí na čtrnáct metrů.
Hodně se diskutuje o budoucnosti českého sportu všeobecně, jak situaci vnímáte vy?
V plno sportech je vidět, že nám ujel vlak. Jsme samozřejmě malá země, když si vezme člověk úspěchy a poměr obyvatel, tak jsme poměrně hodně úspěšná země, což si lidé často neuvědomují. Ale trochu mi přijde, že se vytrácí systematická práce. Sporty, kde jsme patřili k evropské špičce – volejbal, házená, basketbal, tak krom jednoho úspěchu v podání mužského basketbalu už se dlouho v kolektivních sportech něco podobného nestalo. Když vezmu individuální sporty z pohledu atletiky, tak už od MS v Dauhá, které již bylo ovlivněno covidem, se začalo mluvit o generační výměně. Je otázka, jak dlouho ta generační výměna bude probíhat. Hlavně mistrovství Evropy napoví, jak na tom česká atletika je. Kde jinde než na Evropě bychom měli sbírat medaile a finálová umístění. Mládež máme dobrou, protože medaile v kategoriích do 23 let, juniorské, dorostenecké, vozíme. A to nejen v atletice. Akorát se nám ta mládež potom někam ztrácí. Je to pak trochu otázka na systém, jestli je to správně. Nebo jestli se na sportovce moc brzy tlačí, že jsou předčasně akcelerovaní, a pak už nemají z čeho brát. Je to otázka na nějakou analýzu a zamyšlení, kam by měl český sport směřovat. Dle mého, co by mělo být prioritou, pokud podporovat vrcholový sport, tak by to měly být v prvé řadě olympijské sporty. Jak jsem zmiňovala, jsme malá země a nabídka sportů je hodně velká. Menší sporty, a třeba ne tolik známé, odebírají hodně moc šikovných dětí. Pokud chceme být úspěšní, musíme si stanovit priority. Vybrat některé sporty, ve kterých chceme vyniknout, a za tím zkrátka jít.
Ve Znojmě a přímo zde v Příměticích nejste poprvé, čítám, že to nebude náhoda…
Na Moravě jsou všeobecně skvělí lidé, ale tady na ZŠ Prokopa Diviše v Příměticích je to už za ty roky i na bázi kamarádství. Jsou tu výborní lidé, vždy tady vše funguje v pohodové atmosféře. Myslím, že to je cítit i z těch závodů, všechno tak hezky plyne. A je to právě proto, že to funguje, jak má. Z venku to vypadá hodně jednoduše, ale kdyby tady nebyl sehraný tým lidí, tak to nebude nikdy takhle probíhat.
