Latinské rčení z nadpisu lze volně přeložit jako: Kde je mi dobře, tam je můj domov. V ideálním případě by mělo platit i opačně neboli: Kde je můj domov, tam je mi dobře. V poslední době jsme se jako stát snažili naplnit první variantu hesla směrem k statisícům Ukrajinců, pro které přestalo být dobře v jejich vlasti, a nabídli jsme jim náhradní domov. Ne každému z poctivě pracujících Moravanů a Čechů se to muselo líbit, zvláště v době, kdy vláda zcela bezprecedentně porušila zákon a okradla důchodce, navzdory předvolebním slibům zvýšila daně a chystá další opatření, jež mají zhoršit životní úroveň velké části občanů tohoto státu. Mnozí lidé remcali, ale otevřeně nikdo na Ukrajince neútočil. S jednou výjimkou. Ta přišla ze strany, kde by to logicky bylo nejméně očekávatelné, ze všech možných romských organizací. Tedy minority, která se jen málo stará o to, aby byl naplněný státní rozpočet, a naopak z něj plnými hrstmi bere. Jako by se báli, že na ně kvůli Ukrajincům zbyde méně. To ale bude jen jeden z důvodů jejich nenávisti, ten mnohem závažnější je, že Ukrajinci dávají našim cigánům z jejich pohledu špatný příklad. Příklad toho, že i matka s dětmi, která utekla před válkou jen s tím nejnutnějším, která neumí jazyk země, kam přišla, se velmi rychle, v řádu týdnů či měsíců může zapojit do pracovního procesu, což většina z té dosud preferované menšiny nezvládne ani během celého života a často po mnoho generací. A ještě jeden špatný příklad Ukrajinci dávají. Když jsou přepadeni přesilou cigánů, brání se a na svoji obranu neváhají použít třeba nůž. To je pro tuto skupinu něco nepředstavitelného, stejně jako když jeden ze znojemských exstarostů šel umravňovat agresívní dav na ulici s puškou, podotkněme, že nenabitou. Najednou ti, kteří se starají o osmdesátiprocentní naplněnost českých kriminálů, chodí demonstrovat a požadují bezpečné ulice. Jak bezpečné? V tom smyslu, aby na nich mohli dál v klidu přepadat, krást a chovat se agresívně? Nemohu říct, že bych se v souvislosti s příchodem statisíců Ukrajinců cítil méně bezpečně. Za to se mi ozvala jedna z bývalých městských zastupitelek, že už se ona i její kamarádky bojí projít večer znojemským parkem, kde se prakticky denně koná svérázný festival romské kultury.
Ukrajinci prostě ukázali, že ukřičené a agresívní tlupě není radno ustupovat, ale je potřeba se bránit. Ukázali to, na co už dekadentní západní společnost rezignovala a menšinám, které státu nic nepřinášejí, jen z něj čerpají, z nepochopitelných důvodů neustále ustupuje a vychází jim víc a víc vstříc. A to i za cenu sebezničení, ke kterému, jak ukazují nedávné případy z Francie, Německa či USA, už není daleko. Korunu všemu pak nasadil svým prohlášením Nikola Taragoš, výkonný ředitel Romodromu, jedné z mnoha romských neziskovek. Ten vyřknul neuvěřitelnou větu: „Ukrajincům se pomohlo hned a na Romy se desítky let zapomíná.“ To řekl člověk, který vede organizaci, jež za posledních pět let dostala od státu na dotacích půl miliardy. Čtete dobře, půl miliardy jen pro jednu z těchto neziskovek, kterých jsou desítky. Nevím, jestli je pan Taragoš slepý, hluchý nebo nechápavý, když nevidí, že většina těch jeho Romů žije jen ze sociálních dávek. Že ti bílí, kteří pracují, platí těm tmavým, kteří nepracují, úplně všechno. Skládají se ze svých daní na jejich bydlení, jídlo, zábavu i na to, že mohou mít dětí, kolik chtějí, zatímco ti pracující pečlivě zvažují, zda mají na to, aby měli jedno nebo dvě, jestli jim chtějí zachovat nějaký rozumný standard.
Ale vraťme se k onomu heslu z nadpisu. Jestli si pan Taragoš myslí, jak je Česká republika špatným státem pro něj a jeho soukmenovce, ať si najde jinou vlast, jiný domov. Dnes nejsou na hranicích ostnaté dráty a každý může hledat tu svoji zemi zaslíbenou, kde mu bude dobře. V našich zeměpisných končinách jeho kmenu prostě není přáno. Tady jsou lidé od nepaměti zvyklí na to, že se v zimě musí topit a že je třeba kvůli tomu dělat zásoby. Že jestli chci dobře žít, musím kvůli tomu tvrdě pracovat včetně toho, že se na tu práci musím připravovat už od dětství, nejlépe ve škole. Ať jdou do končin, kde je po celý rok teplo a po celý rok roste něco na stromě, nebo v trávě, co je možné sebrat nebo ulovit a dá se bydlet v chatrči z palmového listí. Ať nečumákují tady, kde je třeba stavět domy, platit inkaso a vydělávat peníze na jídlo. Všem se nám uleví.
Přibližně ve stejné době, kdy Taragoš vyřkl tu svou neuvěřitelnou drzost, běžel v České televizi dokument o řecké komunitě, která koncem čtyřicátých let emigrovala do Československa po prohrané občanské válce ve své vlasti. Ti lidé tehdy přišli, neznali jazyk, také byli snědší, ale během jedné generace se dokázali začlenit. A tak se už od šedesátých let bylo možné potkávat s doktory, inženýry, herci, zpěváky, režiséry, kteří měli řecká jména a vzešli právě z této komunity. A i když se mnozí v osmdesátých či devadesátých letech vrátili do Řecka, na Československo nikdy nezapomněli a vzpomínají na něj s láskou, i když ta padesátá, šedesátá či sedmdesátá léta u nás pro ně taky nebyl rozhodně žádný med. V tom dokumentu došlo i na to, že se redaktorka zeptala jednoho z dnes již starých pánů na to, jaké to bylo, zda se tady setkávali s diskriminací. Ten muž odpověděl: „To víte, že jo. Kolikrát jsem od ostatních dětí slyšel – co tady chceš Řeku, táhni pryč. Ale o tom já nebudu mluvit. Přece nebudu hanobit zemi, která nám poskytla azyl, vzdělání, práci. Dodnes mám dva domovy. Řecko i Českou republiku a pomlouvat ji nebudu. To nemohu.“ Jaký obrovský rozdíl oproti panu Taragošovi. A o tom to celé je. Zatímco jedni byli vděčni za nový domov vzdělání a práci a dokázali této příležitosti využít, ti druzí si ani jednoho neváží a jenom křičí – dejte nám, dejte nám víc, dejte nám ještě víc. A už by bylo na čase, aby toto sprosté chování většinová společnost přestala tolerovat a začala požadovat za své miliardy, které do romské problematiky investuje, výsledky. Nejlépe takovým způsobem, aby třeba neziskovce pana Taragoše řekla – máte na starosti konkrétně tuto lokalitu a do roka a do dne očekáváme, že tady klesne nezaměstnanost a příjem sociálních dávek o padesát procent. Že tady bude pořádek a že děti ve škole nebudou mít bezdůvodné absence. Nepovede se vám to – končíte, od státu už nedostanete na svoji činnost ani korunu. Jediná cesta ke zlepšení je totiž zodpovědnost. A tady má pan Taragoš pravdu. Náš stát poslední desítky let zapomínal požadovat po romské komunitě zodpovědnost, a to je potřeba napravit. Jinak v této naší vlasti nebude dobře nikomu.
František Střecha
