Nedávno oslavila znojemská oblastní Charita své významné jubileum třicet let, a jak již z našich stránek víte, oslavil v ten stejný den také své narozeniny i jeden z gratulantů a zároveň hostů slavnostního večera, legendární hudebník, ale také dirigent, skladatel, textař i zpěvák Petr Ulrych. Rozhovor by tak mohl být tím nejkrásnějším dárkem, co si jen umělec může k narozeninám přát, a protože času k povídání bylo z organizačních důvodů málo, nebudeme se zdržovat a přejdeme rovnou k věci, vlastně k řeči.
Pane Ulrychu, ve Znojmě slavíte své poslední narozeniny se sedmičkou na začátku, proto se vás zeptám je něco, co byste si přál k narozeninám dostat a ještě vám to nikdy nikdo nedal?
Já nevím. Věc se má tak; v mládí jsem byl občas pyšný. Čím jsem starší, pýcha je pořád menší a menší. Skoro jako kdyby mě potkalo něco jako skromnost. A ona ta křivka mé skromnosti pořád narůstá a křivka mých přání pořád klesá. Zkrátka a dobře. Je to tak, jak jsou dnes v televizi všechny ty křivky s teplotou a inflací, tak ta křivka mé skromnosti pořád narůstá a křivka mých přání jde k nule. Tak nějak bych to možná mohl charakterizovat.
Dnes patří sourozenci Hana a Petr Ulrychovi mezi legendy dějin české i slovenské kultury. Vaše písničky zlidověly a ve vašem případě se dá říci, že jste kariéru nebo spíš díru do světa udělali z Brna. Vás Praha nelákala?
V Praze jsme s Hankou účinkovali v Divadle Rokoko, žili jsme tam skoro tři roky. Měl jsem tam i něco jako atelier. Velmi brzy jsme ale zjistili, že nám rodící se šoubyznys nesedí. A tak jsme šli blíž k moravským lidovým.
Proč?
Protože mě to tak sedí, protože mám klid a protože jsem měl a mám pořád rád etnickou hudbu. Nemyslím tím jenom moravskou hudbu, myslím tím prostě celé, a to se nebojím říci, to východní křídlo hudby kam patří Balkán, Ukrajina, celá zaniklá jidiš kultura. To mě prostě zajímá a fascinuje.
V Praze bych na to těžko měl klid a pochopení. Tam bych musel žít úplně jinak, než mi vyhovuje. Znamenalo by to zařadit se mezi lepšolidi, jezdit v drahém autě, navštěvovat VIP párty. Nemohl bych si povídat s obyčejnými lidmi. Mně to takhle vyhovuje. Já jsem člověk, který má rád trošku jiné věci, než je oficiální proud.
Na svém kontě máte celou řadu hudby k filmům, z nichž dnes mnohé již patří do zlaté studnice světové kinematografie. K tomu nádherné muzikály, z nichž třeba Radúz a Mahulena je brán jako jeden k největších klenotů divadelního muzikálu u nás. Není vám i tak líto, že přesto přese všechno žijete ve stínu muzikálů pana Karla Svobody nebo filmové hudby Petra Hapky, které jsou mnohem víc známější a propagovanější?
Já jsem si vždycky přál dělat filmovou hudbu, a to se mi splnilo. Kromě toho vždycky se prostě ta filmová hudba zase odrážela v písničkách a totéž je moje tvorba pro divadlo. Já jsem dříve pro divadlo dělal nerad, protože divadla neměla takové možnosti, co teď. Městské divadlo Brno pod vedením Stanislava Moši, mého přítele, ty možnosti má, takže tam a s ním i s nimi se mi pracuje velmi dobře.
Kromě již jednou zmíněného muzikálu Radúz a Mahulena se na scéně brněnského Městského divadla inscenovala i vaše Koločava, Máj, Legenda…
…dokonce jsem udělal před třemi roky svůj zatím poslední muzikálový pokus, a tím je pohádka O statečném kováři. Tu známou filmovou pohádku, ke které jsem složil hudbu, jsem zpracoval včetně mnoha úplně nových písní do muzikálové podoby a ujal se toho tým Městského divadla Brno: dramaturgyně Klárka Lacková, režisér Igor Ondříček, cimbalista a aranžér Petr Gablas. Opravdu to udělali úžasně. Já nebudu všechny jmenovat, ale hraje v tom třeba Aleš Slanina, výborný zpěvák; stejně výborný Jiří Mach, který je někde odtud z Moravy, z Podluží. V Brně a u nás na Moravě jsou zakopané hřivny, jsou tu nesmírně skromní lidé, kteří se neobjevují v těch celostátních médiích. Ona ta dálnice ale vytváří přirozený příkop mezi Prahou a regiony a já vždycky říkám, že je to v pořádku, protože voda neteče do kopce.
Když jsem u toho skromného výčtu vaší muzikálové práce, tak připojím i to, že za svou hudbu jste získal i mnohé prestižní ceny. Které si ceníte nejvíce?
Je to Cena Alfréda Radoka. Té si cením, protože třeba u Českých lvů se mi zdá, že je jich na naši malou pražskou kotlinu až příliš.
Pane Ulrychu, nejenom mne bude jistě zajímat, co nového chystáte. Ať už desku, muzikál nebo film?
Chystám oslavu mých narozenin, ale v žádném případě oslavu těchto mých dnešních narozenin. Oslavu těch narozenin za rok, pokud se dožiji osmdesátky. Ty asi nějakým vhodným způsobem oslavíme.
Jste tak pozitivní člověk, kde berete sílu k žití?
Já jsem prostě rád na světě.
Budete mít na závěr našeho povídání nějaký vzkaz pro naše čtenáře? Třeba i pro ty, kteří už lístek na váš koncert nesehnali, protože byl prý velmi rychle vyprodán.
My jsme měli podobně vyprodané i naše vánoční koncerty. Víte, ono je to asi způsobeno tím, že dnešní posluchač, a ona to nemusí být jen starší generace, chce slyšet melodické písničky. A ona ta melodika, jako kdyby se nám někam vytrácela, jak kdyby nám už zbyla jen taková kostra V.I.P. obalená čímsi. Ale naštěstí je tady spousta lidí, kteří umí udělat písničky. Dělají je dobře a těch si já vážím. Takže bych přál těm, co budou číst tenhle článek, rozhovor, aby si dokázali vážit obyčejných věcí, obyčejných lidí kolem sebe a aby neviděli jenom to, co jim předkládá televize, ale aby hledali i ve světě kolem sebe.
Moc vám děkuji za nádhernou tečku a ještě jednou vám přeji všechno nejlepší k narozeninám za nás v redakci i za všechny naše čtenáře a fanouškovskou obec sourozenců Ulrychových, skupin Javory či Javory Beat.
A já taky děkuji vám, za milý rozhovor i za moc krásné otázky.
