Minulý měsíc se ve velkém sále hodonického Kulturního domu na přednášce o Umění žít potkal na jednom jevišti otec domácí lechovického farnosti Marek Orko Vácha s velmi populárním a u obyčejných lidí nezvykle oblíbeným duchovním Zbigniewem Czendlikem, kterého většina zná především jako moderátora televizního pořadu Uchem jehly či rozhlasového programu Jak to vidí… Zbigniew Czendlik si chvíli po ukončení besedy našel čas také na krátký rozhovor pro čtenáře Znojemského týdne, který se převážně točil kolem jeho církevního poslání.
Setkáváte se s tím, že vám někdo vytkne, že práce duchovního a popularita nejde dohromady? Že kromě toho, že jste farář, jste se jako moderátor pořadů v televizi i rádiu včetně způsobu společenského vystupování na veřejnosti stal až moc velkou hvězdou showbyznysu?
Že víra nejde dohromady s takovou trošku, neřekl bych okázalostí, ale show? Já si to nijak nevyčítám, a ani ostatní mi to nějak nevyčítají; možná si to myslí, ale nahlas mi to neříkají. Takže se s tím nepotkávám, a tím netrpím žádnými psychickými problémy z tohoto důvodu. Já si myslím, že každý z nás duchovních je jiný a každý jde trošku jinou cestou. Každý má svoje místo na světě. Teď jsem byl tady v Hodonicích s Markem Orko Váchou, který zase dělá v úplně jiném prostředí, oslovuje jiné lidi a jsem rád, že člověk z akademického prostředí se neštítí potkat se se mnou na jevišti.
O čem vlastně je vaše komponovaná přednáška na téma Umění žít?
Mluvíme prakticky o stejných věcech, ale každý trošku jiným jazykem.
Jsou vaše každonedělní kázání v domácím chrámu úderná?
U mě ta kázání každou neděli v kostele nejsou úderná. To je řehole připravovat si každé kázání. Jsem ve farnosti skoro třicet let a tím, že je to tak, že lidé mě tam těch třicet let poslouchají, tak nejsem nějak extra originální.
A co další církevní obřady? Jak to máte u křtů, svateb, pohřbů? Co máte jako duchovní raději?
Co se týče křtů, svateb, pohřbů; tak se těším na křtiny, vždycky; ale mám rád pohřby. U křtin je to začátek nějaké budoucnosti a u těch pohřbů, musím říci, že to je už uzavřená kapitola. Víte, někdy někoho pokřtím, mám z toho radost, ale pak se stane, že to dítě už v životě neuvidím, ani ty rodiče a ne už ani v kostele. U svateb, tam taky nejsem moc úspěšný; časem se dozvídám, že jim to nějak nedopadlo. Ale jak říkám s nadsázkou: Já nejsem pojišťovací agent, takže nezajišťuji a nemůžu ani nikomu zaručit, že pokud to bude přede mnou, tak to bude stoprocentní a vydrží to celý život. A u těch pohřbů, tak tam já jsem docela úspěšný. Ono se dosud u nikoho nestalo, že by ten, koho pohřbím, aby z toho hrobu vstal. Já navíc i říkám, že ty pohřby čím dál více mám rád, protože také se svým způsobem k tomu blížím a každého z nás to čeká a už si pomalu tak svůj život bilancuji a ty pohřby mě k tomu trošku vybízí.
Jak se tak stalo, že jste se vydal kněžskou cestou? Vedla vás k víře babička nebo někdo jiný?
Já musím říci, že to přišlo nějak tak spontánně. Přišlo to samo; to nejsou věci, které bych si naplánoval.
A dnes si už svůj život plánujete?
To vůbec ne. Dodnes nic neplánuji. Ono to všechno nějak svým způsobem přichází a asi jsem ve správný čas na správném místě. Já jsem navíc člověk, který neumí říci ne, takže když přijde nějaká nabídka, snažím se každému vyhovět. A takhle tak to postupně jde.
V čem tkví základ vašeho úspěchu? V čem to je, že jste u obyčejných lidí, tak oblíbený?
Já si myslím, že se snažím být hlavně přirozeným, a to je možná také to, co lidé na mně nejvíce oceňují; tu přirozenost, tu neformálnost a to, že se snažím s nimi, s lidmi, mluvit srozumitelným jazykem. Možná díky tomu si s těmi lidmi rozumím a oni si zase rozumí se mnou a rozumí i tomu, co jim říkám a o čem s nimi mluvím.
Když máte dovolenou nebo když přijedete někam, kde to neznáte, jdete se tam hned podívat do kostela? Jdete se kouknout na to, jaký je tamní chrám?
Já takový nejsem. Já jsem takový zvláštní farář, že nepatřím mezi ty cestovatele po kostelích. To víte, když mám dovolenou, tak cestuji po hospodách; to jsou místa, kam se rád podívám.
A jaký typ sakrálního prostoru máte nejraději? Kde se cítíte nejlépe? V gotickém kostele nebo ve velkém barokním chrámu?
Je to zase určitá nadsázka, ale já se cítím nejlépe ve všech těch jednoduchých kostelích a kaplích. A kdybych chtěl vyzdvihnout nějaký sloh, tak se nejlépe cítím v románských kostelích nebo kaplích, protože tady zase až zas tak moc nemáme nějaké velké románské stavby.
V těch malých skromných prostorech, které jsou vlastně nejstarší? Ne zdobné baroko ani moderní architektura?
Ano románské kostelíky a kaple, ty mám nejvíce rád. A taky mám rád moderní architekturu. Mám také rád ty moderní kostely. Možná nejméně mě přitahuje příliš zdobné baroko.
A co ty naše znojemské chrámy, kostely či louckou baziliku, ty znáte? Máte k nim nějaký vztah?
Jako návštěvník ano, znám je a několikrát jsem je opravdu navštívil, ale ještě nikdy jsem tam neměl žádnou mši ani nic jiného jsem tam nesloužil, takže ne.
Naše povídání se blíží ke konci. Měl byste tam závěrem pro nás všechny, ať už do kostela chodíme nebo ne, ať už se modlíme a věříme v Boha nebo ne nějaké své poselství?
Moje poselství, možná takový vzkaz, by byl ten, co používám při besedách, u svateb i jiných příležitostí; u křtů i u pohřbů, a to jsou slova básníka Jana Twardowského, který řekl: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí. Takže já bych všem přál, aby nám ta příležitost milovat a pomáhat a taky odpouštět, nikdy neutekla. Proto: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí.
