Obrazy, které vrací klid a pohodu

Mladou energickou ženu, která se ve znojemském nízkoprahovém Klubu Coolna věnovala dětem, teenagerům a mladým lidem, tam už nenajdete. Přestože Ludmilu Klhůfkovou tato práce velmi bavila a naplňovala, rozhodla se odejít a zkusit život na „volné noze“. Maluje obrazy a v současné době je vystavuje ve znojemské restauraci a galerii Na Věčnosti. Také navázala spolupráci s neziskovou organizací „Mezi námi“, která na jižní Moravě podporuje sblížení lidí rozdílných věkových kategorií. Ludmila Klhůfková pracuje v sociálních službách již dvanáct let, jako výtvarnice používá umělecké jméno Ludmila Babu, což je její přezdívka z mládí, ale o tom všem je náš rozhovor.

 

V Coolně jste se starala o děti, které v životě nemají zrovna „na růžích ustláno“. Máte nějaký silný zážitek z této doby?

Je jich několik, ale největší radost jsem měla z toho, že se mi v terénu, kam jsme pravidelně chodili, dařilo pracovat s mladými v nových lokalitách Znojma a viděla jsem změnu k lepšímu jejich nepříznivých životních situací. Zvláště mě potěšilo, že podpora, kterou jsem poskytla klientovi v projektu „Tvoříme Znojmo“, byla úspěšná. Vyhrál s rekonstrukcí skatepoolu na Holandské ulici.

 

Měla jste u nich autoritu, uznávali Vás, což u této skupiny mladých lidí není samozřejmostí. Nelitujete, že jste odešla?

Pocit, že moje práce má smysl, jsem zažívala každý den. Denně jsem poznávala silné příběhy a často mladé lidi obdivovala, jak to zvládají. Bohužel tato práce je náročná na čas a těžko se kloubila s péčí o domácnost, o hospodářství a vlastní zájmy. Cítila jsem, že se teď potřebuji věnovat více tvůrčímu procesu, ale stále hledám cestu, jak jej propojit se sociálními službami. Například nedávno jsem vytvořila návrh na betlém pro právě vznikající chráněnou dílnu na Šumavě.

 

Při pohledu na Vaši tvorbu si někdo možná řekne, že by to dokázalo i malé dítě. Jaké máte vzdělání ve výtvarném oboru?  

Jako školačka jsem chodila do výtvarného kroužku a dokonce můj obrázek s tématem zemětřesení v Mexiku byl tehdy oceněn na Mezinárodní dětské výtvarné výstavě v Lidicích. Jak to ale v životě bývá, malovat jsem později přestala. Dokonce jsem měla pocit, že to neumím, a že je to ztráta času. Až před několika lety jsem se díky studiu oboru léčebná pedagogika a sociálně umělecká terapie na pražské soukromé škole „Akademie sociálního umění Tabor“ k malování vrátila. Měla jsem také štěstí, že jsem několik let pracovala v domově, kde byli klienti s demencí a skvělá ředitelka, která si uvědomovala, že arteterapie je nedílnou součástí péče. A tak jsem s nimi malovala, pracovali jsme s hlínou a nechyběla ani muzikoterapie.

 

Co Vás v tvorbě inspiruje, příroda, lidé nebo touha po sebevyjádření?

Prvotní pro mne není výsledné dílo, ale práce s barvami, tvořivý proces, který potřebuji ke svému životu, k uvolnění, zklidnění, až během malování se zrodí nápad, myšlenka.

 

Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne a na: https://www.alza.cz/media/znojemsky-tyden-znojemsky-tyden-49-2021-d6889615.htm