Znojemský region má spoustu úspěšných sportovců. Jedním z nich je i rodák z Uherského Hradiště Tomáš Bezvoda, který už se ale za roky strávené na jihu Moravy stal Znojmákem. V roce 2021 dal výrazně vzpomenout na bohatou znojemskou boxerskou tradici, když získal profesionální titul České republiky ve střední váze. Se čtyřiatřicetiletým svérázným boxerem jsme si povídali nejen o úspěšném uplynulém roce, ale prozradil nám i mnoho zajímavého z boxerského života a jeho zákulisí.
Byl pro vás rok 2021 životním?
Rok 2021 byl dobrý. První zápas byl v únoru ve střední váze proti v žebříčku dobře postavenému René Molíkovi. Toho jsem ukončil v prvním kole, takže jsem se vrátil na post české jedničky. Začátek roku je pro mě vždy důležitý, takový motivační. Pak byla dlouhá pauza, a to mi moc nesedí. Ale poté přišel na konci května domluvený zápas, což je vždy lepší, protože mi většinou chodí nabídky týden, čtrnáct dní před zápasem.
Abych se vrátil k tomu květnovému duelu, bylo to o váhu výše a bylo to proti Angličanovi Marku Jeffersovi. Borec měl dobrou statistiku, ale ještě úplně nevypadalo, že je prověřený. Byl to mladý kluk, ale tvrdý. Byl to můj druhý zápas v Anglii a oba mám prohrané a ukončené před limitem. Ani jednou jsem nebyl v zápase počítán, vždy duel ukončili rozhodčí. Myslím, že zápas proti Jeffersovi byl ukončen zbytečně, sice jsem inkasoval údery, ale byl jsem na to připravený, zvyklý. Před koncem roku 2020 jsem vzal zápas na poslední chvíli, bylo to o titul České republiky, a prohrál jsem na body s Viktorem Agateljanem. Podmínkou vzetí tohoto zápasu bylo, že pokud to bude možné, bude odveta a budeme mít alespoň měsíc na přípravu, aby byly podmínky stejné. O titul jsem už v minulosti boxoval dvakrát, dvakrát jsem těsně prohrál. Takže jsem si moc přál vyhrát. To se nakonec povedlo a jsem mistr České republiky ve střední váze. Myslím, že teď jsou pro mě vzhledem ke zkušenostem a vyzrálosti ta nejlepší léta. Jde to vidět i na výkonech. Snažím se do toho dávat více. Čím je člověk starší, ví, že musí více trénovat, ví, co dělat lépe.
Na konci roku 2021 jste boxoval i v polotěžké váze, do které jste přestoupil…
Myslím, že to bude pro mě a můj výkon v zápase určitě lepší. Často jsem shazoval mnoho kilo, a to se pak podepsalo na mém výkonu. Stalo se, že jsem šel do zápasu střední váhy a plus minus jsem shazoval deset kilo. Dlouho jsem to držel, pak to jeden měsíc pustil a hodně jsem přibral. Normálně mám 82/83 kg. Když člověk drží nízkosacharidové diety, tak po ní vždy následuje velký jojo efekt. Býval jsem republikový mistr v amatérech v polotěžké váze. Ale mistrovství Evropy jsem například musel jít maximálně s 75 kilogramy, musel jsem shazovat. Když člověk ví zápas dopředu, vyhovuje mi to, ale málokdy jsou takové podmínky. Profík má tři měsíce na přípravu a zápas, pak má měsíc volno, poté opět tři měsíce přípravu a zápas. Takže těch duelů do roka tolik není. Ale i když nemám takové podmínky, baví mě to, dělám to sedmnáct let a je to můj život, tak chci boxovat. Proto musím držet váhu. Ale jak jsem zmiňoval, nabídka mi přijde třeba týden před zápasem. Dělají to naschvál, čekají, a pak v průběhu týdne někoho osloví a buď chceš, nebo nechceš. Takhle to funguje. Takže mám na váhu třeba jen dva až tři dny. Měl jsem například zápas a musel jsem shodit za dva dny osm kilo. A proto jsem se soupeřem, kterého bych normálně porazil, prohrál.
Mně to jako laikovi přijde neuvěřitelné, shazovat za dva dny osm kilo. Jak je to vůbec možné?
Prostě dehydruješ tělo a nejíš. Pak úplně chybí síla. Tady jsem fakt dva dny nejedl, nepil, do toho trénoval, sauna.
To je ale velký risk…
Byl to velký risk.
Logicky se nabízí, že pak v zápase musí chybět energie, to je tedy vůbec úspěch, že to byla prohra až na body?
To je pravda, ale je to pro mě zkušenost. Jak jsem zmiňoval, dělám to, protože mě to baví. Nemám tu kvalitní sparingy, nejen ve Znojmě. Možná Praha je dobrá, anebo pak do zahraničí. A já nemám takové podmínky, abych tohle mohl úplně podstoupit, stojí to peníze, mám rodinu. Takže zkušenosti získávám v zápasech. Když budu boxovat s borcem, co je v žebříčku 200 míst za mnou, tak mě to nikam neposune. Je to i v tréninku, když chce být člověk lepší, musí trénovat s lepšími. Boxoval jsem i za Ústí nad Labem. Byl jsem sice bitý, ale tím, že jsem spároval s několikanásobnými mistry republiky, tak jsem rostl. Když se podívám nyní na žebříček, tak jsem sto sedmdesátý a takovou bilanci tam nikdo nemá, že by měl na takovém místě více proher než výher. Ale je to tím, že z velké většiny boxuji s boxery, kteří jsou v žebříčku výše. Většinou s první stovkou.
Poslední zápas roku 2021, který jste absolvoval v Německu v polotěžké váze proti domácímu Tomu Dzemskimu, se vám povedl, byť jste nevyhrál, alespoň tedy z mého pohledu…
Měl jsem špatnou ruku, měl jsem oštěpařský loket, takže jsem to v přípravě nějak kurýroval. Stará se o mě pan doktor Komzák. Ale nespároval jsem, a to se musí ukázat. Měl jsem předtím dva těžké zápasy po sobě, takže je jasné, když si z nich něco vezmu a dobře s tím naložím, tak pro mě bude ten třetí nejlepší. A borec byl i k poražení.
Nebyl tedy nakonec poražen? Hraje domácí politika v boxu velkou roli…
Určitě ano. Pořadatel dává podmínky. Nebudou vám chtít dát úplně takové, abyste porazil místního zápasníka, velký talent. Jeho táta je hlavním trenérem týmu a v Evropě má jméno, boxoval tam například Lukáš Konečný. Musel bych ho knokautovat nebo dostat do počítání. Opticky to může vypadat, že jsem lepší, ale remízy se nedávají a bez počítání se většinou kola dávají domácímu. Ale je zase pravda, že jsem měl kdysi v Německu dvakrát počítaného borce, ale pak mi na konci strhávali body za nesmysly. To bylo i v tomto zápase. Jestli ses na ten zápas koukal, tak mě rozhodčí už od prvního kola pořád na něco upozorňoval. Už si to chystal, kdyby se náhodou pro domácí tým zápas špatně vyvíjel. Takhle to zkrátka funguje.
Počítám, že podmínky a zázemí hrají i v tomto sportu velkou roli?
Přesně tak. Je to o tom, jaké má boxer podmínky, ale i jak je na tom v žebříčku, a také o tom, jaký má tým. Já žádný tým nemám, pořádně nemám ani trenéra, vlastně nemám. Jen s kondiční přípravou mi pomáhá kamarád. Snažím se na tom být kondičně co nejlépe. Techniku také nějakou mám, ale s trenérem by to bylo lepší. Trenér by měl být takový boxerův mozek. Zázemí dělá hodně, trenér je základ, promotér je základ. Ten shání zápasy, jede se postupně od lehčího po nejtěžšího soupeře. Není to jako já. který hned boxuje se stovkou. Aby se navíc vozili takoví soupeři i k nám, musí se sehnat peníze.
Stejně musí být frustrující, když z protivníka teče krev, ale stejně je nakonec vítěz. Mám pochopitelně na mysli probíraný zápas, kdy měl Dzemski v obličeji viditelné šrámy…
Snažil jsem se, aby to bylo vidět a zároveň, abych co nejméně inkasoval. Byl to pro mě třetí osmikolový zápas během měsíce a půl, což také není standardní. Nebudu se vymlouvat a dělat si alibi, ale borec byl už poněkolikáté o deset let mladší. Myslel jsem, že bych ho mohl nachytat, chtělo to pak ještě více vystupňovat tlak. Byl jsem tvrdší, přesnější, ale chyběl tam ještě větší drajv. Věřím, že nějaký zápas v cizině vyjde vítězně a posune mě to.
Boxovalo se na osm tříminutových kol, boxuje se i na deset a dvanáct kol. Ono se řekne, tři minuty, to nic není, ale člověk, který to nezkusí, si zřejmě nedokáže představit, jak je to náročné. Jak se třeba boxer cítí v osmém kole?
To pak ani nevnímáš, jsi na to nějak připravený. Jak je to přes šest kol, už je to skoro autopilot. Když jsi v ringu, tak jsou tři minuty opravdu dlouhé. Můžu tě vzít někdy na trénink, fakt je to dlouhý. V ringu navíc hraje roli hodně moc aspektů. Někdy se dokonce zdá, že čas neutíká. Ale čím lépe jsi připravený a jsi aktivní, tak to utíká. Horší je, když nemůžeš. I když nejsem profesionální sportovec, tak tomu dávám co nejvíc. Nemůžeš jít do osmikolového zápasu nepřipravený. Když prohraješ na body, tak je to ještě dobrý, když ale prohraješ před limitem, tak se posuneš hodně dozadu a práce přijde vniveč. Trvalo to, než jsem se prokousal žebříčkem. Měl jsem štěstí, že jsem jel na zápas do Itálie. Třetí zápas celkově a první venku, což také není standardní. Normálně je to osm, devět utkání, než boxujete v zahraničí. Já jsem měl dvě výhry a na třetí duel jsem jel do zmíněné Itálie. Borec měl deset výher a dvě prohry. Poslední zápas prohrál a já tam měl jet, aby si opravil skóre. Akorát to dopadlo tak, že jsem ho sundal. Hned jsem v žebříčku poskočil a začal jezdit do zahraničí. To je další věc, že se člověk podívá po světě. Teď mám ale rodinu, takže to nemůže být jako dřív, kdy jsem deset měsíců v kuse jezdil po soustředěních a zápasech.
Musíme to zmínit, vy sice boxujete v profi boxu, ale vaše plnohodnotné zaměstnání to není?
Na plný úvazek to není. Podmínky tu nejsou. Profesionální sportovec trénuje, zápasí, má za to zaplaceno. Profesionální sportovci jsou ti, s kterými boxuji. Ty podmínky jsi mohl vidět i v posledním zápase. Já tam měl kámoše a protivník sekundanta (pomáhá trenérovi), cutmana (stará se o boxera, tržné rány) a ještě trenéra. Kdybych měl jako můj soupeř roztržené obočí, tak končíme, protože by to neměl, kdo opravit.
Co je tedy vaším zaměstnáním?
Dělám soukromého trenéra, dávám hodiny. Baví mě to a dá se to zkombinovat. Ale je to také náročné. Protože, abych fungoval, tak udělám pět, šest tréninků a pak jdu teprve na ten svůj. Je dobré, že se furt udržuješ, ale když už držíš dietu, je to těžší. Plus mám ještě problémy s lokty, navíc trénuju sám. Ale jsem za to rád, že to vůbec takhle jde. Hlavně mě baví práce s lidmi, psychologie sportovce. Ke každému musíš zvolit jiný přístup, jinak fungovat.
Co mě také velmi zajímá., vy jste výškou poměrně malý boxer, to musí být velká nevýhoda..
To jsem také říkal, že by pro mě bylo lepší, kdyby byly výškové kategorie. Jsem opravdu malý. Ale jsem zvyklý z amatérů. Udělal jsem mistra republiky v kategorii 81 kilogramů a řekli mi, pokud chceš jít na mistrovství Evropy, musíš do kategorie do 75 kg. A i tak jsem tam byl nejmenším boxerem. V profi boxu mám skoro třicet zápasů a ani jeden soupeř snad nebyl stejně vysoký. Je to samozřejmě rozhodující, když je boxer vysoký, šikovný a umí toho využívat, tak je to náročnější. Ty jsi malý a musíš pořád něco dělat, zaměstnávat ho. Jemu stačí, když bude využívat délky paží a nemusí se ani hýbat. Když bych boxoval proti nějakému opravdu špičkovému vysokému boxerovi, tak se svojí výškou si na něj ani nesáhnu. Průměrně jsou moji protivníci o deset až patnáct centimetrů vyšší než já. Já mám 173 centimetrů. Jsem silový typ a boxer by měl být spíše atlet, čím více jsi atletický, tím je to větší výhoda.
Kdy jste se rozhodl, že se boxu budete chtít věnovat?
Bylo to v dětství, ale byly tam nějaké okolnosti, že z toho sešlo. Začal jsem hrát fotbal a futsal. Přes tyto sporty jsem v sedmnácti zjistil, kde jsou tréninky boxu a zůstal jsem u toho. První zápas jsem měl v osmnácti a vydržel jsem to doteď. Takže to v podstatě dělám půlku života.
Měl jste nějaké boxerské vzory?
Měl jsem jich hodně. Mám jich hodně stále, protože boxem žiju, sleduju ho. Není to jen střední, těžká váha. Nebudu lhát, když jsem začínal, byl mým vzorem Mike Tyson, protože jsem byl také malý. Také jsem podle toho do zápasů nastupoval, ale pak zjistíš, že to tak nejde, když nejsi Mike Tyson. Takže když jsem soupeře v prvním kole nesundal, což se většinou nestalo, tak jsem byl vůbec rád, když jsem zápas doboxoval. Dále Arturo Gatti, Rocky Marciano, zkrátka takoví tvrdí borci, bojovníci, kteří boxovali razantně. Libí se mi i technický box v tom, že vidíš, že má borec přehled. Třeba Roy Jones boxoval výborně.
Čtenáře bude jistě také zajímat, jak vznikla vaše přezdívka El Magico?
Má to historii takovou, že když mi v ten daný zápas moc lidí nevěřilo, tak jsem někoho sundal nebo vyhrál. Takže El Magico, v tom je to kouzlo. Je to i v profi boxu, stačí jeden zápas, jeden dobrý úder a můžeš se posunout. V amatérských zápasech jsem hodně zápasů končil knokautem a bylo to i u soupeřů, co bych normálně řekl, že nemůžu vyhrát.
Zmínil jste, že jste boxoval úspěšně v amatérech. Nelákala vás olympiáda?
Ani ne. Dělám box dlouho a vím, jak to chodí. Jak jsem zmiňoval, vyhrál jsem domácí šampionát v kategorii do 81 kg, to už jsem byl v reprezentačním středisku v Ústí nad Labem. Pak jsem šel do Znojma, kdy mě místní klub koupil. Po mistrovském titulu mi řekli, jestli chceš na mistrovství Evropy, což byl první nominační turnaj na olympiádu, tak musíš do kategorie do 75 kg a ještě si na to musíš sehnat deset nebo patnáct tisíc. Když to neuděláš, tak pojede druhý nebo třetí. Takže tak to asi funguje.
Teď přejděme ke druhé stránce boxu, co na to říká rodina? Je zvyklá na to, že přijdete domů potlučený, nemá strach?
Budoucí manželka má samozřejmě obavy, ale je zvyklá. Jsme spolu přes deset let, jezdila i na amatérské zápasy. Dcerka také říká, co dělá táta, že je boxer. Je pravda, že teď jsem byl dvakrát po sobě modrý. Ale Znojmo je malé, každý se zná, takže to lidem nepřijde divné. Rodina mě podporuje, i když to se mnou také není někdy jednoduché, když mám občas dlouhodobou dietu, do toho ještě trénuju. Jsou mi oporou, za to jsem rád.
Poslední roky je velmi populární MMA, jaký na něj máte názor?
Myslím, že to jde s dobou. Ten sport se vyvíjí. Box je pro mě takový oldschool, proto jsem jej chtěl dělat. Boxeři to dříve neměli jednoduché, neměli takové podmínky a takové peníze. Jednou byli nahoře, podruhé dole, pokaždé museli s něčím bojovat. A to se mi na tom líbilo a líbí. Navíc to dělám sedmnáct let a pořád se něco nového učím. MMA, jasně, obdivuju to, jsou to také skvělí atleti, ale je tam od každého něco, takový rychloboj. Než jsem šel do Ústí, tak mě oslovili na kickbox, ale jen fullkontakt, což jsou kopačky od pasů nahoru. To je pro boxera ideální. Vyhrával jsem i nějaké turnaje. Když je fakt dobrý boxer, tak je dobrý i kickboxer. Neplatí to však v MMA, protože tam je těch aspektů více. Pro mě je box srdcovka, nebudu to měnit. Škoda, že tu nemá takovou propagaci. Když jedu do Německa, Anglie, to je jiný svět. Tam to žerou. Lidi, co boxují v ČR, a to mě mrzí, to tady asi nikdy nezažijí.
Například Znojmo má přitom velkou boxerskou tradici a box tu byl dříve velmi populární…
Slyšel jsem, vím. Jelikož nejsem Znojmák, ale jsem tu už přes deset let, vím, že tu byli dobří boxeři. Box tu měl dříve tradici a dobrou boxerskou základnu. Za mě ještě také lidi celkem chodili, když jsem boxoval například Velkou cenu Ústí nad Labem. Jak už jsem byl starší, tak se to vytrácelo. Teď je populární MMA, koukají na to mladí, je to drastičtější… Mně se třeba MMA líbí, ale musí to být v postoji. Někdy si říkám, když vidím ty brutální vypínačky, jak je možné, že v tom sportu ještě nikdo neumřel. Protože v profi boxu například v jeden rok umřelo šest, sedm lidí v ringu. A když vidím v MMA ty vypínačky do palice, tak se divím. To si kolikrát řeknu, že to ten člověk nemůže přežít.
Když už jsme nakousli Znojmo, jak je na tom box tady?
Nějaká amatérská základna tu je. Ale celkově v globálu není v ČR moc boxerů. Nejsou peníze a musí se pracovat s dětmi, aby bylo z čeho vybírat a my tu nemáme takovou základnu. Ve Znojmě je Míra Jánský z Boxing Klub Řešeto, kam také občas chodím trénovat. Vím, že nedávno dovezly děcka tři medaile z domácího mistrovství. Celkově byl ale amatérský box úplně na jiné úrovni, když jsem začínal já. Byla extraliga, druhá liga. Měl jsem deset zápasů za dva roky, pak jsem přišel do Ústí a během jednoho roku jsem měl dvacet pět zápasů. Za šest let jsem měl zhruba 180 zápasů, teď nenasbíráš za rok ani deset duelů, protože prostě v ČR nejsou. Ale Míra se snaží, boxárna je pěkná, nějaké perspektivní děti tam jsou. Je to vše o penězích a podmínkách. Aby kluci rostli, musí trénovat s lepšími, a ti tady zatím nejsou.
Zmiňoval jste, že nepocházíte ze Znojma, jak se vůbec sešlo, že jste se zde rozhodl usadit?
Narodil jsem se v Uherském Hradišti a jako malý jsem se s rodiči přestěhoval ve dvou letech do Liberce. V osmnácti jsem začal boxovat, a jelikož se můj trenér znal s reprezentačním koučem Jaroslavem Vrbou, tak mi to domluvil v Ústí. Tam bylo reprezentační středisko, ale dělal jsem tam spíše dvojku. Na jednom soustředění byl Dominik Musil, těžká váha ze Znojma, a bavili jsme se, jestli nechci jít do Znojma přes léto do tanečního klubu na dveře na brigádu jako vyhazovač. Tak jsem přijel, našel si tu děvče a už tu zůstal. Zalíbilo se mi tady. Líbilo se mi tady hned, město, lidi. Asi to tak mělo být. A v té době jsem pořád někde cestoval a asi jsem se chtěl už usadit.
Věk samozřejmě nelze zastavit, ale máte ještě v boxerské kariéře nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
Co je můj sen, je boxovat o nějaký alespoň evropský regulérní titul. Světový… to asi v reálu není možné. Ale nějaký evropský titul, třeba organizace EBU, by možný mohl být. Marten Arsumanjan, kterého jsem porazil, je aktuálně mistrem Evropy ve střední váze EBU a je padesátý na světě. Je to dvanáctikolový zápas a ten jsem ještě neboxoval. Samozřejmě ale přemýšlím, co bude, až boxovat nebudu. Teď jsou nejlepší léta, ale utíká to rychle. Už jsem si otevřel zadní vrátka zmíněným trénováním. Nevím, jestli by to měl být můj gym nebo oddíl, ale tímhle směrem bych chtěl pak jít. Ale dokud budu zdravý a budu moci, chtěl bych boxovat. Nevím, kde bude hranice, kdy skončím, to si asi potom každý musí určit sám, ale sleduju hodně jednoho boxera. Můžu říct, že jsem jeho fanoušek. Je taky malý a je fakt dobrý. Je to Bělorus Sergej Khomitsky a je mu 47 let. Pořád boxuje. A boxuje tím stylem, že já zápasím s boxery z první stovky, on s boxery z první padesátky. Sice má teď 7 proher v řadě, ale všechno na body. Byl i v Německu, kde jsem naposled boxoval. Přijel vlakem, sám se zatejpoval, přišel k němu nějaký trenér z Německa, odkoučoval ho, skončil zápas, sedl na vlak a zase odjel. Prostě borec. Ještě jsem nikoho neviděl, aby se sám tejpoval. Trochu jsme se bavili, ale na to, že má 60 profi zápasů, jazykově moc vybavený není, mluvil jen rusky.
