(Foto: Česká televize) Psycholog a k tomu ještě školní, to zní neobvykle. Na první pohled to vypadá, že to ve škole nezvládají učitelé s dětmi a školáci zase s učiteli. Doba je ale složitá a náročná, což se odráží i v tomto prostředí. Pravdou je, že ve školách již řadu let úspěšně pracují a že je jich stále málo a že by jich bylo zapotřebí mnohem víc. Jednu z nich, psycholožku Evu Kneblovou, jsme pozvali k rozhovoru. Cenné zkušenosti získala ve znojemské Pedagogicko-psychologické poradně, kde pracovala dvanáct let. Byla také zaměstnána v expertní, konzultační a vzdělávací společnosti Eurion Brno a spolupracovala s Mansio, společností zabývající se vzděláváním a psychologickým poradenstvím. V současné době je psychologem na dvou znojemských základních školách. Také pomáhá vzdělávat pěstouny a zabývá se poradenstvím ve stejně zaměřených neziskových společnostech „Dobrá rodina“, „Střed“ a „Nejsme sami.“
Pokud bych navázala na úvodní slova, proč je ve školách vlastně zapotřebí psycholog? Dříve tam nebývali. Je dnes učení náročnější nebo se změnily děti?
Ve znojemských školách působím jako psycholog osmým rokem a netvrdím, že by bez psychologů nemohly fungovat. Jsou školy, které psychologa ani nechtějí. Osobně si ale myslím, že psycholog může být někým, kdo nabídne jiný úhel pohledu, jinou zkušenost, jiný přístup a způsob řešení problémů.
Kde všude působíte?
Aktuálně na Základní škole Václavské náměstí a Základní škole Prokopa Diviše v Příměticích.
Komu konkrétně pomáháte, jsou to školáci, nebo i učitelé? A nestydí se někteří za Vámi přijít? Už kvůli mýtu, že když vyhledám psychologa, nebo dokonce psychiatra, nemohu být přece normální…
Právě fungování „v první linii“ přímo ve škole v tomto směru vnímám jako obrovské plus. S dětmi se potkávám už na adaptačních dnech, často mne tedy hned napoprvé vidí v teplákách, což samo o sobě láme ledy. Máme společné zážitky, potkáváme se v neformálních situacích. Zapojuji se do třídnických hodin. S dětmi se na sebe denně usmíváme na školní chodbě, prohodíme pár vět, zavtipkujeme. Jsem běžnou součástí jejich školního života. Většina z nich mě tak zná dávno předtím, než dojde na nutnost řešit nějaký problém. Nejistota tím odpadá. Nejsem pro ně nějakou cizí ženskou za stolem v instituci, ale někým, koho si mají možnost okoukat a oťukat dřív, než se mu svěří s tím, co je trápí.
Pokud se ohlédnu, na všech školách, kde jsem kdy působila, mne děti vzaly za svou dřív než učitelé. Na straně některých pedagogů byla zpočátku obava, že jsem někým, kdo jim bude koukat pod ruce, kontrolovat je a poučovat. Postupem času jsem ale získala i jejich důvěru. Teď vše funguje naprosto přirozeně. Učitelé nemají problém se na mne obrátit, nevnímají to jako osobní selhání, ale spíš jako možnost poradit se a posunovat svoji práci s dětmi někam dál. Někdy jsem vrba, jindy jako hromosvod, ale vždy se snažím nabízet klid a bezpečí.
Co jim nejčastěji pomáháte řešit?
V zásadě se jedná o tři typy problémů. Nejčastěji jsou to prospěchová selhávání a potíže ve vztazích se spolužáky. Dětem a rodičům pak samozřejmě nabízím i možnost, aby se na mne obrátili i s problémy, které se školou nemusí souviset, ale mají velký vliv na psychickou pohodu dítěte. Bývají to například konfliktní situace v rodině, rozvod, úmrtí blízkého člověka, úzkostné stavy dítěte. V tomto směru poskytuji obvykle první pomoc. Pokud se jedná o problém vyžadující intenzivní terapii, odkazuji rodiče na některého z klinických či poradenských psychologů, případně na dětského psychiatra. Ve škole pak pro tyto děti bývám průběžnou oporou, jsem jim k dispozici v akutních krizových situacích.
Na obou školách velmi úzce spolupracuji s metodiky prevence. Jsem tedy vtažena do záležitostí, které souvisejí s porušováním školního řádu, účastním se výchovných komisí, komunikuju s rodiči. Ve škole na Václavském náměstí se také podílím na nastavování podpůrných opatření pro děti s poruchami učení a chování nebo dalšími znevýhodněními.
A vybaví se Vám nějaký velmi zapeklitý?
To se těžko hodnotí. Závažnost problému je vždycky naprosto subjektivní. A i to, co se z vnějšího pohledu jeví malicherné, může způsobit obrovské trápení. Proto vždy ke každé situaci přistupuji se vší vážností. Občas napůl z legrace říkám, že raději ze sebe udělám důvěřivého blázna, než abych ublížila tím, že něčí trápení budu zlehčovat.
Celý rozhovor si můžete přečíst v pondělním tištěném vydání Znojemského týdne či v elektronické podobě zde.
