(Foto: A. Paulenková) Self-made men and women, muži a ženy, kteří na Ukrajině stojí na vlastních nohou, jsou samostatní, podnikají a uživí tak sebe a své rodiny. Možná že i to je jeden z mnoha důvodů, proč Rusové vtrhli do této země, protože nepotřebují nezávislé a sebevědomé sousedy. Jednou z takových je i osmatřicetiletá Olga Orlovska z města Konotop ležící v Sumské oblasti, v severovýchodním cípu Ukrajiny, která utekla před válkou a dostala se k nám na Znojemsko.
Má vysokou školu ekonomického zaměření a doma byla majitelkou kosmetického salonu. „O válce se na Ukrajině hovořilo dlouho před tím, než začala, ale málokdo věřil, že bude. V naší oblasti těsně sousedící s Ruskem už ale panovala stísněná atmosféra, lidé začali šetřit a méně utrácet, proto jsem Salon krásy musela zavřít a našla si práci v restauraci,“ vypráví paní Olga. Začátek války jí oznámil syn, když 24. února přišel domů ze školy. Rusové táhli přes Konotop na Kyjev a jejich město také bombardovali. Pod troskami domů zemřelo mnoho lidí, další byli vážně zraněni. Nečekala proto na nic, sbalila nejnutnější věci a s oběma dětmi se jí podařilo dostat do mikrobusu, který je po různých vedlejších cestách přivezl do Kyjeva. Odtud se vlakem dostali do Lvova a dále až k polským hranicím, které přešli pěšky.
„Nikdy jsem nebyla v zahraničí, a najednou jsem se ocitla v Polsku, zemi vzdálené od mého domova více než 1 500 kilometrů, mezi tisícovkami běženců. Byl tam zmatek a já se musela rozhodnout, kam pojedu. Jedna známá mluvila o Brně v České republice, kam jsme nakonec odjeli nočním vlakem,“ popisuje máma sedmiletého syna Arťoma a šestnáctileté dcery Lízy.
Brněnské centrum pro uprchlíky je nasměrovalo do penzionu v Boskovštejně na Jevišovicku, kde jim obyvatelé této obce velmi pomohli. Dcera začala navštěvovat Gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě, syn Základní školu na Václavském náměstí. Ona si našla práci ve znojemském závodě Tamura. Aby se dostala autobusem do práce na ranní směnu, musela vstávat už ve tři ráno. Z odpolední směny, která končí po desáté večer, spojení neexistovalo. Proto se přestěhovali do Znojma do sálu Společenského centra Dukla. „Nyní máme jeden pokoj na faře na Dolní České. Toto bydlení nám prostředkovala Petra Bláhová, učitelka z gymnázia, do kterého dcera chodí. Dcera má ve škole zadarmo obědy. Synovi je platím. Když jsem zpočátku na ně neměla peníze, půjčila mi kolegyně z práce. Bylo mi to hrozně trapné,“ svěřuje se běženkyně z Ukrajiny. V Tamuře, kde u pásu kompletuje elektrosoučástky, ji zaměstnali na zkušební tříměsíční dobu. Pokud se osvědčí, dostane smlouvu na trvalý pracovní poměr.
„Znojmo je moc krásné město, je v něm hodně zeleně, je čisté. Lidé jsou tu na nás moc hodní. Byla jsem pozvána na zkoušku chrámového sboru při kostele svatého Kříže, protože v Konotopu jsem také zpívala ve sboru. Zpěv a hudba povznáší, je to i možnost, jak se dostanu ‚mezi lidi‘ a na jiné myšlenky,“ nastínila paní Olga, která se při vzpomínce na Ukrajinu rozplakala. U nás se jí líbí, ale chce se vrátit domů. Zatím má kam, jejich dům, který si díky půjčce opravili, sice stojí, ale nikdo neví, co bude. Město je rozbombardované a bude těžké tam žít i sehnat práci. Má tam tatínka a další příbuzné.
