V rámci letošního ročníku znojemského jazzového festivalu vystoupil s mezinárodní formací Will John trio také náš hudebník a skladatel Tomáš Liška. Nejenom o tom, že na festival nepřijel poprvé, ale také o tom, že věděl moc dobře, kam jede, také o tom, zda se necítí jako držitel několika cen Anděl nedoceněný, se potom vedl rozhovor v pauze koncertu pro čtenáře Znojemského týdne.
Je to výhoda nebo nevýhoda, když víte, do čeho u festivalového koncertu jdete?
Je to výhoda, že víme, do čeho jdeme hlavně zvukově. Třeba já jsem se na dnešní večer těšil, protože vím, co můžu čekat od zvuku. Vím, jaký je tady zvukař.
Opravdu? Vy si na našeho zvukaře, pana Chlumského, pamatujete?
Ano, vím, co zde můžu čekat od zvuku, protože vím, jaký je tady zvukař a taky vím, že to bude v pořádku, že všechno dobře dopadne a že si zahrajeme a ještě k tomu ochutnáme skvělá vína.
Není vám líto, že hrajete ve Znojmě ne se svou formací Invisible world, ale jen jako doprovod, když to řeknu hanlivě, jako křoví zahraniční hvězdě?
V angličtině je na to krásné slovo křoví termín sajdmen. Já, když dělám sajdmena, tak je to většina mého hudebního času na pódiu nebo na „stejdži“, než s mým vlastním kvartetem Invisible world. Se svou kapelou vystupujeme tak málo, bohužel, ale je to tak; takže já si tu roli lídra v kapele užívám jen asi na patnáct procent svého času, který dohromady strávím na pódiu.
Teď si uvědomuji, zda to není lehčí, být tam jen jako součást celku…
Určitě je to lehčí, než tam být sám za sebe. Je to jednodušší pozice, protože vy hrajete muziku někoho jiného a snažíte se ji zahrát co nejlépe. Největší pozornost je tam směřována k jinému leadrovi. Je lehčí ta pozice, než tam stát se svojí muzikou a se svou kůží, s jakou jdu na trh se sólovým koncertem.
Jako vícenásobný držitel Anděla, který má rozkročeno mezi více žánry, jak píše kritika, že hudebně od folku přes pop po alternativní hudbu dělá roznožku…
Spíš rozštěp, bych řekl já…
Vy se asi nesetkáváte s vyšší cenněností hudební veřejnosti jako s tím, kdo má Anděla?
Ne, s tím se už vůbec nesetkávám.
A necítíte se být tím nedoceněný?
Zda jsem nebo nejsem hudebně nedoceněný? Nad tím nepřemýšlím, ale děkuji za ten dotaz, teď jste mi řekl novinku, o které budu večer přemýšlet, zda se necítím jako nedoceněný. Víte, je to tak, jak to má být a mrzí mě spíše jen trošku, že nemám kapacitu na to, abych se staral o svoji muziku víc. Staral taky víc o to svoje kvarteto a o mojí kapelu, o moji tvorbu víc, protože na to prostě nemám v současné chvíli čas, taky se o ni nikdo bohužel nepostará, než já, a to mě mrzí, ale zda se cítím nedoceněný, tak vám řeknu, že ne, že se necítím nedoceněně. Snad jen k tomu sajdmenství bych ještě dodal, že se nám tady hudebně vyskytuje takový nešvar, že začínají kapely hrát bez basy a to bych vřele doporučil zakázat, protože v hudbě nemá obdoby a není to ani historicky ověřená věc hrát jazz jenom s hammondovými varhany. To bych asi k té nedoceněnosti trochu doplnil, aby si hudební svět rozmyslel tuhle cestu.
A co vás baví hrát víc – folk, jazz nebo new age?
Já nevím, jak na tohle odpovědět, já to mám rád. Já mám rozkročenost a pestrost v hudbě rád, protože jedno doplňuje druhé a jedno inspiruje druhé.
Vzkážete něco našim čtenářům či návštěvníkům jazz festu závěrem?
Závidím vám, v dobrém samozřejmě, vaši kulturní aktivitu tady, ať je to hudební nebo jazzový festival, který tady probíhá. Doufám, že se sem někdy taky podívám i s tou svou autorskou muzikou, když už jsme se spolu o ní bavili a všem čtenářům bych vzkázal: Choďte na koncerty!
Daniel Rubeš
