Řeka Dyje pod městem, to bylo místo pro mládež. Tam trávili mladí svůj volný čas různého zaměření, sportem i zábavou kolem vody. A také trdliště a splav hrály svoji roli. Chytaly se tam ryby na nit a ohnutý špendlík i pod kameny. Pravý háček s vlascem měl jen málokdo. Chytaly se většinou běličky nebo nějaký jeleček. Běličky si někteří lidé nakládali jako slanečky. Jediné negativum z dnešního pohledu bylo, že největších úspěchů v chytání i množství se dosahovalo v blízkosti vyústění kanálů. Otázka právní, zda se může nebo nesmí chytat, tenkrát neexistovala. Kočky ve starém městě nebo v Jirchářích už čekaly, až se kluci budou vracet od řeky. V době tření ryb si pamatuji hlavně ostroretky (nosáky) – těmi voda „vřela“. Kameny ve vodě byly doslova polepené jikrami a podobná situace byla i výš proti proudu v peřejích u Široké louky. Hojnosti ryb využívalo také krátce po válce sovětské vojsko. Vojáci stříleli přímo z mostu nebo házeli ruční granáty do hlubší vody nad splavem. Tlakem výbuchu omráčené ryby jsme my kluci sbírali, napichovali a navlékali na drát nebo klacek a nesli v doprovodu vojáků k nákladním vagónům na nádraží, kde byli ubytováni. Nějakou rybu nám nechali za odměnu, někdy také nic.
Bydlící v Koželužské ulici měli i malé zahrádky a vedle nich úzkou cestičku s několika schůdky k řece. Dole bylo pár větších kamenů – placáků, kde se máchalo prádlo, házely se tam i odpadky. Velká koželužna, která se tam nacházela, používala při výrobě kůží a jejich zpracování drcenou dubovou kůru. Ještě dlouho po skončení výroby a uzavření továrny jsme se čvachtali po kolena v té kůře na tovární straně řeky. Přes to všechno to řece neublížilo a hlavně ani životu v ní. Řeka se s tím vším vypořádala. V zimě bylo možné na řece bruslit, byly normální zimy a řeka pořád zamrzlá. V předjaří, když se lámaly ledy, pak kluci plavbou na krách riskovali, že se vykoupou v ledové vodě, což se také někdy stalo. Tolik jen krátce několik postřehů a vzpomínek z doby bez mobilů, televize, internetu a marketů.
Arnošt Hammer
