„Člověk hraje v moll či dur. Léčitel musí vystihnout všechny jeho tóny a sladit hru duše i těla jako dobrý orchestr.“ Tímto mottem se řídí Miroslav Hrabica ze Zlína, který nedávno navštívil Znojmo, kde v Rodinném centru Maceška přednášel o zdraví a jeho hledání. Každá nemoc má podle něj tři základní kořeny svého vzniku. „Ten první je hmotný, zejména pak strava. Nikdo z nás během dne neposkytne svému organismu ideální množství bílkovin, tuků, cukrů, minerálů, vitaminů a tekutin. A to tělo zeslabuje.
Druhým kořenem je vitální energie a nakolik se svými silami moudře hospodaříme a také to, v jakých energiích a v jakém prostředí se pohybujeme a žijeme. Sílu pro život můžeme načerpávat, ale i zbytečně ztrácet. Třetí kořen onemocnění spadá do oblasti etické, charakterové. Hodně záleží na tom, jak dobří, vstřícní, tolerantní a pokorní jsme, jaký máme žebříček hodnot, čeho jsme schopni se vzdát, zda umíme v pravý čas rozpoznat, oč máme usilovat a čeho je lepší se vystříhat. Naše chování a myšlení určují, v jakém orgánu a v jakém rozsahu se naše, ač se třeba hodně snažíme, přesto nedokonalá výživa a pohybová aktivita projeví,“ ukazuje lidem Mirek Hrabica. Uvedl i příklady. Například žlučník je zeslabován těžkými jídly i naší nespokojeností se životem i lidmi, s nimiž nás spojil, což se projevuje zvýšeným nadýmáním, pálením žáhy, bolestmi pod lopatkou či vyšší vznětlivostí. Budou-li tito lidé smířlivější zejména vůči svému okolí, nemusí držet přísnější dietu a jíst lehčí, většině z nás méně chutnající stravu. Láska a porozumění přinášejí zdraví a léčí, nespokojenost, vztek a pomluvy nás vedou do náruče onemocnění.
Člověčenství i zdraví hledejte třeba v Desateru
Podle Miroslava Hrabici každý člověk v něco věří a v oblasti své víry je vedený k lepšímu žití i vyléčení. Víra má různé stupně. „Pragmatici, realisté věří lékům, potravinovým doplňkům a ti už jemnější a duchovnější hodně bylinám (které jsou základem mnoha léků). Lidé, nakukující o něco více za oponu života, využívají masáží, různých forem bioenergetického působení (zde nabádá k opatrnosti a využívání zdravého selského rozumu), moudře a jistým odstupem informacím dostávaným skrze kyvadla, karty a podobně. Nejmenší skupina lidí se obrací hlavně k sobě a ke svému jednání jako k hlavní příčině všech svých větších problémů v životě (kde je nákaza, tam je na ni ukrytý i nejúčinnější lék).“
Současně připomněl, že vyléčit se jen změnou náhledu na život, bez zkvalitnění stravy, vhodného pohybu či masáží, je nesmírně těžké a že moudrý člověk ruku v ruce se zkvalitňováním svého chování si více hledí i toho, čím se živí a co vkládá do svých úst i kde se zdržuje (spíše v přírodě než v nákupních centrech) a jak udržuje své tělo ve vhodném pohybu. Lidé by neměli spoléhat na „zázraky“ a že je lékaři vždy „opraví“, ale také dbát, aby konali dobré skutky, chybu hledali prvně u sebe, i jak by se mohli v dané situaci lépe zachovat, většinou zdravě jedli a vážili si svého těla i sil. Člověk držící se norem lidskosti, z nichž je u nás nejznámější Kristovo Desatero, mívá silnou imunitu, bývá zdravější a šťastnější. Čím méně mu postačí ke štěstí, tím blíže k němu obvykle je.
Zapomínáme na cit a laskavost
S nemocným usouženým člověkem si Miroslav Hrabica nejprve povídá a snaží se ho nasměrovat k oprášení v něm ukrytého citu a k jeho většímu využívání: „Nejprve slovy pohladím, otevřu a vyčistím duši trpícího, pak přidám trochu bylin, rad, cviků a předám nemocnému teplo a lásku rukama. Také se mu snažím ozřejmit duchovní příčinu jeho onemocnění. Změní-li dotyčný své jednání a vystříhá se chyb v něm, uzdraví se poměrně rychle.“
Zázraky se dějí, ale …
Posluchače ve Znojmě seznámil s několika příklady. Paní měla „zatuhlé rameno“, nemohla zvednout levou ruku ani do vodorovné polohy. Masáže a cvičení jí pomáhaly jen trochu a na chvíli: „Až si paní přiznala, že něco úplně zbytečně a chybně dělá (rameny mají hýbat radosti, nemají nést nám nepatřící starosti), až odložila ze svých ramen přílišný a ji stále vyčerpávající zájem o vnoučata a dceru, až se odvrátila od nadměrného lpění na průběh jejich života a více se věnovala svému životu a štěstí, její nemocné rameno povolilo a po asi třech masážích byla pohyblivost ruky prakticky normální.“
Uzdravení holčičky neslyšící na jedno ucho, které lékaři již nedávali naději, považuje za zázračné. V rodině byly komunikační problémy a hádky mezi rodiči, které sedmiletou dívenku bolelo opakovaně slýchávat, a tak si radši ouško sama (duchovně) zacpala. A pak i pouhou prosbou s malým přispěním pana Miroslava vyléčila.
Přes intenzivní lékařskou péči trápil jednu seniorku už dva roky se nehojící otevřený bércový vřed. V duševní rovině poukazuje na křivdy způsobené blízkou osobou, u ní synem, které nelze zhojit (ale jen přijmout a s nadhledem ve složitých podmínkách jakžtakž spokojeně žít). Po rozebrání problému jí M. Hrabica doporučil, aby si oblast kolem rány kromě lékařské léčby mazala „obyčejnou“ měsíčkovou mastí a bércový vřed se jí do měsíce zahojil. Rána na duši, a posléze i na těle, jíž dotyčné unikala síla žít, se uzavřela a vyléčila pochopením, že ona může danou situaci jen přijmout, ale ne pozitivně změnit (to bylo jen v moci jejího syna).
Prvky a vitaminy nám dávají signály
Kromě přednášek je Miroslav Hrabica autorem osmi knih, z nichž nejznámější je „Co nám tělo říká“, která dosáhla 115tisícového nákladu. K těm dalším patří „Prvky, vitaminy a byliny trochu jinak“, „Skrze mne“, „Dar zdraví“, „Pohlazení po duši“, Řeč srdce“, „Tobě“ a „Láska – cesta ke zdraví i k Bohu“. Knihy píše, jak říká, když ho „políbí múza“ třeba i při cestách vlakem nebo trolejbusem.
Ve Znojmě hovořil o prvcích a vitaminech. S nápadem o nich napsat trochu jinak se svěřil nejprve známému léčiteli a bylináři Jiřímu Jančovi, který ho v jeho záměru povzbudil. Podle Miroslava Hrabici je z vitaminů stěžejní vitamin C, neboť tvoří asi 85 procent naší potřeby všech vitaminů. Duchovně vitamin C vyjadřuje, jaký klid vládne v našem těle a je symbolem radostného žití. Hořčík spotřebovávají ženy hlavně stresem, muži přemírou červených mas a živočišných produktů ve stravě (které je pak činí málo jemnými a vnímavými). Je-li v těle hořčíku dostatek, znamená to, že člověk jde životem po správné cestě a je v něm Ježíšův „Pokoj Vám“.
„Ženský“ vitamin E a jeho nedostatek nám napovídá, že jsme kvůli povinnostem a zahrabání se do starostí pozapomněli na lásku a mít rádi druhé takoví, jací jsou, poněvadž nikdy nebudou takoví, jaké bychom je chtěli mít. „Měňte k lepšímu vytrvale sebe, a ke stejnému se budou zvolna měnit druzí ve Vašem okolí. Zlo zlem nezahubíš, pouze jím a pomluvami i soudy ještě vyroste,“ radil Hrabica. Podotkl, že pro imunitu je důležitý prvek zinek a jeho nedostatek či doporučení užívat ho zase říká, že se zbytečně zaobíráme problémy, jejichž řešení nám nepatří a „strkáme svou zvědavostí nos“ až příliš do průběhu života jiných lidí.
Ženy, muži a jejich vzájemné soužití
Miroslav Hrabica se letmo dotknul i mezilidských vztahů. V knize „Skrze mne“ uvádí: „Ženy jsou výjimečné v hloubce citu, lásky, dobra, nádheře a v čistotě srdce. Ale v současnosti to dost opomíjejí a příliš využívají mužské vlastnosti jako je síla a egoistická snaha naplňovat vlastní cíle. Zdá-li se ženám život nelítostný a tvrdý, chybí-li ženám láska, skutečně hluboký zájem toho druhého, je to i tím, že ztvrdly i ženy a s nimi celý svět.“ Muži by měli svou ženu a rodinu ekonomicky zabezpečit, ochraňovat, své blízké ‚nosit na rukou‘ a hýčkat. Jenže pohlazení, pochvala a uznání vlastních chyb muži berou většinou jako přiznání vlastní slabosti. Muži si zvykli si často dělat pouze „co oni chtějí“ a někteří jsou dost bezohlední,“ řekl přednášející. Poznamenal, že jednání lidí se pak odráží v jejich rodinách – „na talíři máme dílo své“. A tak jsou rodiny, v nichž je v každé generaci nějaký větší průšvih nebo velké trápení. V klidnějších rodinách, jejichž členové jsou lidsky zralejší, zase hrozí nebezpečí, že sklouznou do pocitu výjimečnosti a zaměří se hlavně na materiální stránku života, ač hezké jednání, porozumění a využívání citu je to, co mají ukazovat ostatním lidem především.
Ukazujte dobrotu svého srdce
Mnohokrát opakované, ale nedoceňované a někdy obtížně uskutečnitelné poselství předal Mirek Hrabica na závěr svého povídání ve Znojmě: „Nechť všechno, co konáte, vychází z vašeho srdce. Dejte párkrát denně rozumu chvilku dovolenou. Naše hlava zapíná každou minutu a naše srdíčko tím strádá. Neumíme, i díky hektické době, vnímat všední krásu života, kochat se přírodou, navzájem se pohladit pochvalou, poděkováním a odpouštět si – „kdo málo odpouští, ten i málo miluje“. Buďte šťastní, važte si jeden druhého a milujte všechny, které potkáte, tak, jako sami sebe. Nejen rozdávejte, ale i s díky přijímejte. Nejen pracujte, ale i odpočívejte a udělejte si radost. Radujte se upřímně i bohabojně. Celý svět nyní potřebuje hlavně více lásky a úcty mezi lidmi. Světlo ve Vás ukryté, sviť.“
Kdo je Miroslav Hrabica?
Šestašedesátiletý Ing. Miroslav Hrabica ze Zlína je autorem knih o zdraví a lidském hledání. Civilním povoláním, jež opustil ve svých 45 letech, byl projektant – statik. Kromě psaní knih nabízí pomocnou ruku nemocným. Snaží se je navést k odhalení a přiznání si chyb v jednání i k pochopení přínosu onemocnění, a tím zároveň poměrně rychle ke zdraví či ke zpomalení postupu vážných onemocnění i k všestrannému zušlechtění. Na svých přednáškách směruje posluchače k pokornému a zároveň aktivnímu vnímání nemocí i každodenních potíží, a k laskavému pohledu na život, lidi a svět. Zájemci získají více informací na www.hrabica.cz.
