Od roku 1990 nemají Jaroslavice jiného starostu než Petra Zálešáka. A přestože je ještě relativně mladý (58 let), je spolu s vratěnínským Martinem Kinclem služebně nejstarším starostou na znojemském okrese. A to bylo také stěžejní téma našeho rozhovoru.
Jaké to je být zvolený starostou obce po deváté v řadě?
Musím říct, že mě letošní volby vůbec překvapili. Měli jsme v Jaroslavicích tři kandidátky, a ta naše kandidátka získala nadpoloviční většinu. Ze třinácti mandátů sedm. Vůbec jsem neočekával, že by něco takového mohlo nastat. Přesto jsme se rozhodli, že do vedení obce přibereme i zástupce dalšího subjektu a přidali jsme jednoho místostarostu. Máme tak dva místostarosty, jsou oba mladí, kandidovali poprvé a doufám, že nám to bude dohromady fungovat. Nejen my tři, ale všech třináct zastupitelů, aby za námi za ty další čtyři roky bylo něco vidět.
Vzpomenete si ještě na ty volby v roce 1990, kdy jste se stal poprvé starostou?
Vzpomínám. Tehdy za mnou přišli místní obyvatelé, že bych měl kandidovat, já jsem o tom, před tím ani neuvažoval. Zvažovali jsme to pak s bratrem a on mi řekl, že jsem starší, že bych do toho měl jít já. Bylo mi tehdy 26 let a byl jsem jeden z nejmladších starostů v republice. A nějakým štěstím pokračuji dodnes.
Určitě tenkrát byli v zastupitelstvu starší kandidáti na starostu. Hrálo třeba tenkrát roli, že před tím vedl Jaroslavice váš otec, takže se nemuseli bát, že o tom nic nevíte?
Je to možné, že to nějakou roli hrálo. Já jsem jim říkal, že bych jim neměl jako mladý kluk šéfovat. Že je tam dost zkušenějších. Ale oni řekli ne, lidé ti dali důvěru a my to budeme respektovat.
Jak jste do toho zapadl? V šestadvaceti asi není úplně jednoduché řídit relativně velkou obec, jako jsou Jaroslavice…
V té době byly Jaroslavice desátá největší obec na okrese. Musím říct, že ze začátku pro mě bylo překvapení, co všechno ta funkce starosty obnáší a dlouho jsem se z toho vzpamatovával. Je pravda, že mi táta něco málo řekl, ale většinou se držel hesla – jseš tam ty a dělej si to podle sebe.
On byl asi taky velký rozdíl řídit obec před rokem 1989, kdy ji vedl váš otec, a po těch změnách…
Hlavně tehdy na nic nebyly peníze. Ty staré dotace už nešly a nové nebyly. Ze začátku člověk hledal, kde se dá. Začali se objevovat soukromníci, takže se shánělo nějaké sponzorství, dělaly se jen malé akce. Až teprve v tom mém druhém a třetím období se začaly vypisovat více dotační tituly a obce měly možnost se do něčeho většího pustit. My jsme navíc měli smůlu v tom, že jsme byli na hranicích a fakticky byl u nás konec světa. Vlastně jsme byli na konci slepé ulice. Takže se tady tolik nepodnikalo, nevznikaly tady žádné podniky. Byly tady jen rybáři a zemědělci, dnes přibyli i vinaři.
Na druhou stranu blízkost hranic znamenala po jejich otevření i nějaké nové možnosti…
I to šlo pomalu, protože tady nebyl přechod. My jsme se o něco snažili udělat, ale starosta z protější obce tomu tehdy nakloněný nebyl. Je to sice smutné, ale tím, že tragicky zahynul, se to změnilo a jeho nástupce měl zájem spolupracovat. Od té doby jsme dělali nesčetně akcí, ale problém byl ten chybějící přechod. Byli jsme od sebe vzdálení čtyři kilometry, ale museli jsme objíždět dvacet. Bariérou byl tehdy i jazyk. Nicméně jsme spolupráci rozvíjeli a v roce 2002 uzavřeli partnerství kvůli společnému rozvoji kultury, sportu školství i různých společenských aktivit. To funguje dodnes. Přerušeno to bylo jen covidem. Zároveň jsme tlačili na otevření přechodu, což se povedlo a dnes tady máme dokonce dva přechody a občané dostali možnost jednodušších výjezdů do Rakouska třeba i za prací.
V Jaroslavicích byla také jedna z prvních solárních elektráren. Vydělala na tom obec?
Trochu ano. Zemědělcům jsme ten pozemek pronajímali za korunu, teď z něj máme zhruba čtvrt milionu ročně. Není to moc, ale za deset let to dělá dva a půl milionu a každá korunka se počítá.
Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne nebo v jeho elektronické podobě.
