Jako ženská věznice, kasárna, ubytovna, sýpka, skladiště, závodní jídelna či obřadní síň fungoval zestátněný pozdně renesanční zámek v Uherčicích po druhé světové válce, téměř až do osmdesátých let minulého století. Tehdejší správci, kterými byly státní statky a Pohraniční stráž, se o údržbu zámku příliš nestarali. Objekt chátral a stal se i terčem zájmu vandalů. V roce 1979 přešel do správy památkářů, po osmi letech péči převzalo Jihomoravské muzeum ve Znojmě, které na počátku devadesátých let začalo s opravami střech a krovů. V obnově zámku pokračoval od roku 1995 Památkový ústav v Brně. O rok později byla tato chátrající národní kulturní památka jako připomínka „totalitních časů“ zpřístupněna veřejnosti. Obrat začal v roce 2018 s projektem rekonstrukce severního křídla nazvaným “Zámek Uherčice – šlechtické sídlo jako divadelní scéna“, na nějž byly přislíbeny peníze z fondu Evropské unie, z programu Integrovaného regionálního operačního programu. V lednu 2019 se jeho kastelánkou stala Ing. Alena Lysá. V srpnu téhož roku začala obnova, kterou měla na starosti, a v dalších letech také opravu východního a západního křídla. Návštěvníci si od loňského srpna již mohou prohlédnout interiéry všech tří částí. Zdevastovaný uherčický zámek, kterému hrozilo zničení, se „znovu zrodil“ jako bájný pták Fénix, ale o tom je rozhovor s Alenou Lysou.
Na zámku se vystřídalo několik šlechtických rodů. Tím posledním byli Collaltové, pocházející ze severní Itálie. Proč jim bylo po druhé světové válce jejich sídlo zkonfiskováno?
Zámek, který v roce 1945 vlastnil šlechtic Octavián Collalto, mu byl zabaven na základě Benešových dekretů. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal, že není ani Maďar, ani Němec, ani kolaborant, takže mu zámek „papírově“ vrátili. Pak proběhl soudní spor. Protože on a jeho rodina měli italské občanství, které získali ještě před první světovou válkou, tak byli okamžitě zařazeni do kategorie italských fašistů. Na to se vztahoval jiný dekret prezidenta Beneše a na jaře roku 1946 byl zámek Collaltům zabaven.
Jak můžeme vidět v televizním seriálu Modrá krev, tak si většinou nic s sebou vzít nemohli…
Vzhledem k tomu, že Octavián v Uherčicích po smrti svého otce Manfréda už moc často nepobýval, nebylo zde mnoho mobiliáře. Collaltové žili převážně na zámku v Brtnici na Vysočině, kde měli celoroční zázemí. Tím hlavním důvodem, proč na rozlehlém uherčickém zámku celoročně nepobývali, je skutečnost, že se v zimě nedá vytopit.
Pokud se vrátíme k rekonstrukci, kterou jste jako kastelánka vedla, co bylo nejnáročnější?
Když jsem nastupovala na zámek, projekt už byl schválený, byly vyčleněny peníze a začínalo se soutěžit o generálního dodavatele, který by kompletně zajistil všechny práce, včetně restaurátorských. Na začátku šlo především o klasické stavební práce. V celém objektu chyběly centrální rozvody kanalizace, elektřiny a vody. Dělníci proto museli rozkopat všech pět nádvoří, aby mohli položit páteřní sítě. Složité byly i různé přípravné práce. Nejhůře na tom bylo severní křídlo, protože v této části měl zámek špatnou statiku a musela se zajistit nejen budova, ale i celý svah, na kterém stojí. Ve většině prostor úplně chyběly podlahy, které jsou nově zhotoveny jako repliky původních. Až když toto všechno bylo hotové, pak mohli nastoupit restaurátoři, štukatéři a další odborné řemeslnické profese. Společně se severní částí zámku prošlo rekonstrukcí také arkádové (vstupní) nádvoří. V prostorách bývalé konírny je pokladna a na druhé straně průjezdu nová expozice o historii rodu Collalto, a je zde také promítán časosběrný dokument o průběhu oprav. Návštěvníci mohou shlédnout proměnu zámku v čase oprav a vidět původní stav před rekonstrukcí.
Jak si restaurátoři poradili s výzdobou tam, kde štuky a sošky andělů byly neúplné?
Opravy východního křídla byly složitější, protože původní dokumentace k uloženým štukům, které byly sejmuty na počátku 90. let 20. století, se nedochovala. Štuky byly uloženy více než čtvrt století v provizorních boxech na zámku. Po jejich roztřídění a konzervaci byly restaurátory navráceny zpátky na strop a chybějící části domodelovány. Výhodou bylo, že prostory jsou osově souměrné, takže se dalo využít opakujících se prvků. Andílkům musely být domodelovány ručičky, které byly postupem doby ulomeny. Byla také obnovena barevnost z 19. století. Šlo o velice složitou a náročnou práci, kdy odborníci takto postupovali v tapetovém sále, andělské chodbě a v Heisslerově pracovně na stěnách a na stropě.
Bylo velkým štěstím, že jste mohli v opravách pokračovat…
Ano, díky dalším dvěma projektům, které navazovaly na opravu severního křídla, se zrenovovalo východní a západní křídlo. V obou těchto částech zámku se opravily podlahy, štuky a tapety. Byla provedena i elektrifikace. Souběžně s opravami interiérů byl restaurován mobiliář, kterým byly pokoje po rekonstrukci vybaveny. Vzhled interiérů byl uzpůsoben podle dobových fotografií z počátku 20. století.
Co je z mobiliáře původní a co ne?
Zjednodušeně řečeno, na co posadíte své pozadí, to se nám bohužel nedochovalo. Výjimkou je jediná sedací souprava v přijímacím salonku knížete Odoarda III. v severním křídle. Další nábytek už ale je většinou původní, stejně tak obrazy, sbírky a drobné předměty. Po zestátnění byly tyto věci odvezeny do svozových zámků a ponejvíce do zámku v Jaroměřicích na Rokytnou. Po začátku rekonstrukce byl mobiliář převeden zpátky na Uherčice, kde byl využit při instalaci interiérů.
Který kout na zámku máte nejraději?
Oblíbený kout mám, ale ještě není opravený. Jsou to: terasa se schody vedoucími z ložnice kněžny Thekly (manželky 5. knížete Manfréda Collalto) do parku. Je z ní příjemný pohled, když svítí odpolední slunce a vy koukáte do zeleně. Vůbec se jí nedivím, že se rozhodla tam mít ložnici.
Jak vidíte budoucnost této národní kulturní památky?
V současnosti je připraven projekt na rekonstrukci hlavní zámecké věže a přilehlých prostor, čeká se na zajištění financování. Uvidíme, jak to dopadne. Nejvíce je poškozena nosná konstrukce horní části velké věže. Do krovů dlouhodobě zatékalo a my nevěděli, kudy se tam voda dostává. Zkoumáním bylo zjištěno, že se tam nachází dírky po zásahu od samopalu, které tam prostříleli vojáci. V plánu je oprava pláště a fasády, výměna oken a dveří, statické zpevnění, zrestaurování sgrafita na černé renesanční kuchyni a oprava dalších místností. Za dob prvních majitelů zámku Krajířů z Krajku to byly nejreprezentativnější prostory zámku. Postupem doby se přeměnily na byty nebo sklad jablek. Tyto prostory budou využívány jak pro krátkodobé výstavy, tak pro společenská a pracovní setkání, a z části bude depozitář.
Výstupy na vyhlídky a věže jsou mezi lidmi velmi oblíbené. Bude tomu také tak v Uherčicích?
Uvidíme, jestli bude vyhlídka z věže někdy přístupná veřejnosti. Do věže vede velmi úzké schodiště, které by asi nevyhovělo požárním únikovým předpisům a navíc ve vyšších patrech věže se již stoupá jen po žebřících. Velká věž je dnes v havarijním stavu a musí se nejprve opravit, než bychom o tomto uvažovali. Současný stav věže spíše vede ke konstatování, že je možné, že budeme zámek u dvou spadlých věží, což rozhodně nechceme. První věž nad hlavním vchodem do zámku se zřítila v roce 1970 a v roce 1986 muselo být strženo její zbylé torzo.
Kolik let, podle Vás, potrvá, než se celý objekt navrátí do své původní podoby?
Generální ředitelka Národního památkového ústavu, který zámek v Uherčicích spravuje, mně na tuto otázku odpověděla šalamounsky, prý až do důchodu půjde můj nástupce, tak se budeme blížit ke konci jeho obnovy.
Jak se všechny ty změny promítly do návštěvnosti?
Moc mě těší, že si nás lidé začínají nacházet a že je jich rok od roku stále více. Jsme za to moc rádi. Před tím, než se začalo s opravami, tak jich bylo okolo 3 500 návštěvníků, v době covidu jich přišlo necelých 1 500, ale to byla stavba v největším kalupu. Vloni jsme překročili hranici 18 000 lidí, kteří přišli na prohlídku zámku. Lednici z Uherčic neuděláme, ale kdybychom se dostali na nějakých 25 až 30 tisíc návštěvníků ročně, bylo by to moc pěkné, ale je to horizont mnoha let.
Jitka Mitysková
