Když se na Znojemsku řekne jméno Ota Kohoutek, každému se automaticky vybaví bývalý majitel 1.SC Znojmo, který klub dovedl k historickému postupu do první ligy. O slovo se ale nyní ve fotbalových vodách hlásí jiný Kohoutek, jeho osmnáctiletý syn Ota. Ten si připsal druhý listopadový víkend premiéru v dospělém fotbale, když v rámci 2. ligy nastoupil jako střídající hráč za Zbrojovku Brno a v nastaveném čase rozhodl proti Chrudimi o třech bodech. Zkrátka ještě v dorosteneckém věku debut jako hrom. A tak jsme se za znojemským odchovancem vydali na stadion Srbská do Brna, abychom si popovídali. Probrali jsme samozřejmě jeho snový debut, ale také předchozí angažmá v Rapidu Vídeň a zavzpomínali i na Znojmo.
Oto, půjdeme rovnou k tvému povedenému debutu. Byl jste překvapený, že jste dostal takový prostor? Většinou se mladí hráči posílají na hřiště na posledních pět, deset minut.
Bylo to asi třicet minut, s nastavením ještě o něco víc. O poločasové přestávce mluvil náš asistent trenéra s Texlíkem (Jiří Texl pozn. red.), myslel jsem, že půjde on. Ale byl po nemoci, tak nejspíš řekl, že se na to ještě úplně necítí. Byl jsem rád, že jsem dostal možnost jít na hřišti jako první střídající.
Tradiční otázka zamíří na nervozitu, byla?
Ze začátku byla, ale myslím, že to tak má každý. Po prvních dvou minutách na hřišti, prvních dotecích s míčem, to opadne. Pak jsem se snažil zápas užít.
Bylo to trochu křest ohněm. Čekal jste, že se zápas po vašem příchodu tak zvrtne? Zbrojovka dostala červenou kartu, Chrudim následně vyrovnala.
Na hřiště už jsem šel za stavu, kdy Chrudim snížila na 1:2. Vlastně jsme dostali gól v této době, kdy jsem se chystal. Pak jsme dostali červenou a soupeř vyrovnal. Říkal jsem si, že ten debut nezačíná moc dobře (s úsměvem). Ale pak se poštěstilo a dokázal jsem v nastavení dát gól na 3:2.
Vy jste pozicí střední záložníkem, v dorosteneckém týmu jste tahounem. S jakými pokyny jste šel ale na hřišti tady?
Šel jsem na hřiště s tím, že bych měl hrát podhrotového záložníka pod Kubou Řezníčkem. S tím, že Zavoš (Pavel Zavadil pozn. red.) a Damián Bariš byli defenzivní záložníci. Hrát spíše dopředu než dozadu.
Takový debut je sen každého hráče. V nastaveném čase rozhodnout gólem zápas před domácími fanoušky.
Byla to nádhera. Jak jsem dal gól, vůbec nic si nepamatuju, jen tu euforii. Jen vím, že jsem vystřelil a ani jsem nevěděl, jestli to tam padlo. Všichni se začali radovat, tak jsem se začal radovat taky. Ještě dva dny ráno potom jsem měl husinu, když jsem se na ten zápas podíval. Je to něco neuvěřitelného, jsem rád, že to takhle dopadlo.
Jak vítězný gól vlastně proběhl?
Začalo to tím, že soupeř měl standardku na naší půlce. Následně přišel náš protiútok, Texlík (Jiří Texl pozn. red.) to dal doprava, zpátky se to k němu odrazila a z jedničky střílel. Od břevna se to odrazilo prakticky přímo ke mně. Stal v dobrý čas, na dobrém místě. Ještě tam byl Přichy (Jakub Přichystal pozn. red.), ale šel jsem do toho balónu první. Levačkou jsem se to snažil z jedničky nějak uklidit.
Změnilo se něco v kabině po nedělním utkání?
Možná to, že musím něco zaplatit do kasy (smích). Myslím, že o kasu se stará v kabině Petr Štěpanovský, něco to asi stát bude.
Rozdíl mezi mládežnickým a dospělým fotbalem je samozřejmě znát. Jak byste jej popsal vy?
Je to silovější, rychlejší, propracovanější, větší taktika. Je to zábavnější než hrát dorosteneckou ligu, byl bych rád, kdybych s A-týmem mohl nadále spolupracovat.
Byl jsem se podívat na tréninku a vypadalo to, jak byste do týmu patřil odjakživa?
Snažím se. Je důležité mezi kluky zapadnout a nebát se hrát.
Čítám, že táta bedlivě sleduje každý zápas. Jaká byl reakce na první zápas v áčku?
Táta se na mě rád jezdí dívat. Byl samozřejmě hrdý.
Radí vám s fotbalem? Jaký vůbec je, pokárá vás třeba, když se nedaří?
Snaží se mi do toho moc nemluvit, ale když je něco špatně, tak mi dá za uši. Ale já to potřebuju, abych věděl, co a jak pro příště (s úsměvem).
Kolik přišlo po utkání gratulací?
Bylo jich opravdu hodně. Já si teda vždy před zápasem vypínám telefon, aby mě to nerušilo. Dvě hodiny po zápase jsem ho zapnul a chodila mi zpráva za zprávou, takže do půlnoci jsem měl co dělat, abych na to všechno odepsal (s úsměvem).
Před Zbrojovkou Brno si působil v mládežnických týmech Rapidu Vídeň. Co se nakonec přihodilo, že jste nezůstal ve Vídni?
Celé to začalo tím, že jsem ze Znojma odešel do Rapidu Vídeň. Dva roky jsem hrával stabilně, dařilo se mi. Pak přišlo po mojí chybě, kdy jsem se špatně připravil na přípravu, zranění. Natrhl jsem si přední stehenní sval, vypadl jsem na dva měsíce. Byl jsem mladý, to jsem samozřejmě i teď, ale bylo to moje první vážnější zranění. Špatně jsem se o to staral a táhle se to se mnou přes třičtvrtě roku. Pak jsem měl ještě problémy se zády. Po tak dlouhé době jsem se do toho těžko dostával. Když jsem se zranil tak to byla kategorie šestnáctiletých, v Rapidu není sedmnáctka, takže se jde rovnou do osmnáctky, kdy byli starší kluci. Po tak dlouhém výpadky bych nedostával takovou minutáž. Tak jsem zvolil jinou cestu.
Zmiňoval jste zranění a vaši chybu, poučilo vás to hodně?
Poučilo mě to. Byl jsem zbrklý, šel jsem na všechno moc rychle, protože jsem chtěl hrávat. A teď vím, že na to musím jít s klidem a rozvahou a dávat na sebe pozor.
Myslíte, že vám angažmá v Rapidu Vídeň dalo nějakou výhodu oproti vrstevníkům?
Velká škola to byla hlavně do života. Tři roky, cizí jazyk, jiná nátura, škola. Byl jsem tam úplně sám od čtrnácti let, takže mě to osamostatnilo. I do fotbalu mi to samozřejmě dalo řadu věci.
Ostatně, vy jste bydlel přímo v rakouské rodině.
Byla tam možnost, že můžu být na internátu nebo jít do rakouské rodiny. Jelikož jsem ale neuměl jazyk, tak abych nezešílel a nezbláznil se, tak jsem bydlel u rodiny, která mi pomáhala. Vozila do školy a všechny takové věci.
To musí být pro čtrnáctiletého kluka poměrně náročné, cizí prostředí, cizí rodina, cizí jazyk.
Šel jsem tam na začátku přípravy, což byl červenec, takže než mi začala škola, tak jsem tam spával třikrát do týdne. Když bylo volno, jel jsem domů. Ze začátku jsem se trochu stranil. Bydlel jsem ve třípatrovém bytě úplně nahoře. Horní patro bylo jen pro mě, takže zpočátku jsem byl jen tam. Nechtěl jsem se pouštět do nějakých velkých konverzací, ale postupem času jsem se skamarádili a bylo to dobré.
Čítám, že německy umíte perfektně?
Umím, ale už jsou to tři roky, co jsem tam nebyl, takže někdy si musím trochu zopáknout, abych nezapomněl. Tak, jak táta německy neumím. Táta to je v podstatě Rakušan (s úsměvem). Byl tam patnáct let, já jen tři, takže umí německy samozřejmě lépe. Ale když pojedu někam do Rakouska, Německa, tak se určitě domluvím.
Můžeme se přes Rapid vrátit zpět do Česka. Když srovnáme mládežnický fotbal v Rakousku a v Česku, jaký je rozdíl?
Když srovnáme Znojmo a Rapid, tak je to opravdu obrovský rozdíl.
Měl jsem na mysli spíše Zbrojovku. Kdybys měl třeba jmenovat nějaký klub v Česku, který je na tom zázemím obdobně jako Rapid?
Já bych přirovnal Rapid třeba ke Spartě, to je zhruba na stejné úrovni. V Rapidu jsme měli jedenáct hřišť na trénování.
A když srovnáme fotbal jako takový, Česko versus Rakousko?
Rakouský fotbal je stavěný spíše na síle a fyzičce, v Česku se hraje více fotbal. Takhle bych to asi shrnul. Tady mi to vyhovuje více.
Využiji jednu otázku tradiční při pohovorech o zaměstnání. Kde se vidí Ota Kohoutek za pět let?
Co nejvýš by to šlo. Chtěl bych se Zbrojovkou postoupit do první ligy a uvidíme, co bude. Dávám si spíše menší a postupné cíle. Teď je to aktuálně usadit se v A-týmu Zbrojovky, hrát stabilně a dostat se do první ligy.
