Je tu velký potenciál, říká šéftrenér mládeže 1. SC Znojmo Miroslav Paul

Po třech letech cestování po České republice se vrátil opět domů. Nicméně na jinou pozici, než ze které před uvedeným časem odcházel. O kom je řeč? O Miroslavu Paulovi. Na začátku roku 2018 jako asistent trenéra Jiřího Balcárka u tehdy druholigových fotbalistů 1. SC Znojmo společně na vlastní žádost u týmu skončili a následně prošli Vítkovicemi a posléze i prvoligovou Opavou. Nyní je mladý trenér opět v klubu, nikoliv však u A-týmu, v létě minulého roku přijal nabídku vést mládež 1.SC Znojmo jako šéftrenér.


Jak se urodila cesta k pozici šéftrenéra mládeže 1. SC Znojmo?

Vracel jsem se do Znojma po dvou a půl, třech letech v profi fotbalu na severu a naskytla se možnost se vrátit sem. Věděl jsem, že mě to do Znojma táhne, protože jsem odjakživa Znojmák, takže to byla první věc. A druhou věcí bylo to, že jsem shledával, že úpad mládeže v 1. SC Znojmo je. Hlavně, co se týká dorosteneckých kategorií. Mým cílem bylo, že to chci změnit. Po několika schůzkách jsem si ujasnil věci, jak by to mezi mnou a klubem mělo být. Na jakou funkci bych chtěl do klubu vstoupit a jak bych klubu chtěl celkově pomoct. Vzniklo to, že jestli mám ze své pozice něco ovlivnit, tak šéftrenér mládeže je ta správná funkce.


Byl nějaký výraznější problém, s kterým jste se při svém příchodu do funkce musel potýkat?

Musím říct, že ano. Dal jsem si takovou dobu hájení, v podstatě celý soutěžní ročník. Vždy tady byl poměrně velký úbytek hráčů v dorosteneckých kategoriích. Hned ze startu mi to otevřelo oči. Přišel jsem k U17, kterou jsem si ze své pozice sám vybral, že ji budu trénovat. Tam jsem totiž shledával největší problém, ať už v tom, že řada hráčů skončila nebo ti lepší odešli (Prodělal, Nezveda do Zbrojovky Brno). Potom skončili další hráči, ať už ze zdravotních důvodů, někdo se vracel do svých mateřských klubů, takže v této kategorii jsme se potýkali opravdu s hlubokým podstavem. Na druhou stranu z U15 od Václava Dvořáka nám vyšel základ asi šestnácti, sedmnácti kluků ročníku 2006, což se nám ještě povedlo čtyřmi hráči doplnit. A ten stav jsme udrželi, což se tady dlouhodobě nedařilo, ba naopak ho ještě navýšit. Obrovsky nám to pomohlo, abychom mohli pomoci i kategorii U17. Výsledky v U17 tak nejsou takové, protože zápasy hrají o rok mladší kluci. Z hlediska vývoje a budoucnosti hráčů je to ale obrovská zkušenost. Věřím, že po sezóně stabilizace může být nynější U16 velmi silná. A může jim to jako hráčům, což je pro nás priorita – hráč, pomoci v tom, aby se zdokonalovali a zlepšovali. Takže ano, našel jsem to v takovém stavu, že jsem měl problémy s počty hráčů, ale je to dlouhodobá práce, věřím, že se nám to povedlo nastartovat dobře.


Mládežnický trenér musí být tak trochu i psycholog.

Přesně tak. Na to jsem chtěl navázat i v tom, což mě naučil i profesionální fotbal, že s každým hráčem se musí mluvit jako s individualitou a u mládeže to není jiné. Naopak, je to ještě důležitější. Hlavní věci je, že musíte hráče dostat na svoji stranu. Pokud vás nebudou brát, můžete jim říkat věci horem, spodem. Už za krátkou dobu, co tu jsem, v týmu najdete kluky s různými problémy, se školou, osobními, někdo dojíždí z větší dálky, někdo bydlí kousek od hřiště. Je třeba se dívat na všechny tyto aspekty.


Nemáte pocit, že fotbal ve Znojmě ztratil od doby první a druhé ligy své renomé, že ztrácí popularitu?

Přesně tak, je to hodně navázané na úspěch áčka. Když se tu hrála první a druhá liga, tak to byl obrovský boom, protože to bylo mediálně velmi zpropagováno. Troufl bych si říct, že fotbal byl s hokejem na pozici číslo jedna, pak byly ostatní sporty. Dnes je ale velká spousta možností sportovat. Kdokoliv dělá ve Znojmě nějaký sport, tak jej nezatracuji, ať už je to florbal, plavání, korfbal atd. Naopak, vím, co to obnáší a kolik času tomu lidé věnují. Jestli znojemský fotbal ztrácí slávu, možná ano, možná ne. Na jednu stranu je to taková hozená rukavice pro nás, abychom se to snažili zlepšit, protože si myslím, že fotbal je v celosvětovém měřítku fenomén a je jen na nás, jestli se s tím nějakým způsobem popereme a dokážeme jej dostat nahoru.


Když nyní trénujete mladé fotbalisty, vzpomínáte na doby, kdy jste byl na jejich místě?

Já bych se moc hodnotil nechtěl, protože bych se trénovat nechtěl, musel bych si dát asi přes hubu (smích). Je to možná takové klišé, ale za našich časů jsme byli na hřišti pořád. Hráli jsme v sobotu i neděli, a proto si obrovský vážím kluků v dorostu, že z nich nikdo nemá problém hrát v sobotu i neděli. Za mých dob to tak bylo, možná i proto si nás zkusilo vyšší soutěž daleko více lidí, protože jsme byli stále na hřišti, stále v tréninkovém procesu. To, že máme málo hráčů v dorosteneckých kategoriích není dobře, ale na druhou stranu to klukům může pomoci. Samozřejmě si ale dáváme pozor, aby hráči nebyli přetížení, každého hráče bereme individuálně. Jeden z hráčů udělal za půl roku tak obrovský výkonnostní pokrok, že ač je to hráč U16, může být v širším kádru U19.


V profesionálním fotbale jste prošel jako asistent trenéra Balcárka druholigovými angažmá ve Znojmě, Vítkovicích a společně také absolvovali štaci v prvoligové Opavě. Nestýská se vám po velkém fotbale, po adrenalinu?

Jestli mám být upřímný, tak stýská. Jsem člověk, který je hodně ambiciózní, když něco dělám, dělám to naplno. Když jsem tenkrát odcházel do Vítkovic, bylo mým snem se jednou podívat do první ligy, což se nakonec splnilo. Bohužel to v Opavě bylo přerušené i covidem. Angažmá se výsledkově ne úplně podařilo, byli jsme odvolání, jak to v trenérském životě chodí. Úplně nejsem ztotožněný, že to bylo poslední profesionální angažmá. Neříkám, že by to měl být teď, protože jsem ve Znojmě rozdělal nějakou práci a nechci odtud utíkat. Co se týká horizontu několika let, určitě se možnosti trénovat ještě v profesionálním fotbalu nechci zříct. Od té doby, co jsem skončil v Opavě, už se mi objevily dvě nabídky do profi fotbalu, jednu zrovna nedávno. Vždy se s tím vnitřně hodně peru, ale momentálně nechci utíkat od rozdělané práce.


Mimo trenérskou kariéru jste stále aktivním hráčem. Na jaře jste se ale dlouhodobě zranil, plánujete ještě návrat na hřiště v tasovickém dresu?

V momentě, kdy se mi v květnu to těžké zranění stalo, první myšlenka byla, že je konec. Postupem času jsem si říkal, že by to ještě šlo. Teď jsem měsíc po operaci, takže mám motivaci se vrátit zpátky. Trochu se to ve mně bije. Na jednu stranu si myslím, že už si ve svých letech nemusím nic dokazovat, fotbal jsem si zahrál a přednější je pro mě manažerská a trenérská stránka. Na druhou stranu vím, že to nevydržím (s úsměvem). Budu se snažit se z toho co nejrychleji dostat, už rehabilituji a věřím, že v létě se zapojím do přípravy. Podle toho se rozhodnu, nechávám tomu volný průběh.


Dá se říct, že jste workoholik?

Na fotbal určitě (smích). Chtěl bych poděkovat budoucí manželce za podporu. Zvláště v téhle době nejsem zrovna úplně dobře naladěný tím, že jsem po operaci neschopný některých věcí. Takže bych byl raději v práci, než ležel doma. Ale ano, dá se říct, že jsem workoholik. Mám rád ve věcech pořádek, mám rád věci, které jsou splněné, ať už v osobním, pracovním nebo fotbalovém životě.


Celý článek si můžete přečíst v pondělním tištěném vydání Znojemského týdne či v elektronické podobě zde.