Rozhovor s patronem znojemského jazzové hudebního festivalu, velkou světovou legendou, zasloužilým umělcem Petrem Lipou
Pane Lipo, jak vůbec po těch mnoha letech berete svou roli patrona JazzFestu Znojmo?
Já bych řekl, že jsem spíše ideologický patron. Podstatnou část práce, a to i dramaturgicky, dělají místní pořadatelé; Jirka (Jiří Ludvík – pozn. red.) nejvíc. Já jsem takový konzultant. No a potom přijedu sem taky zazpívat.
Po těch mnoha letech máte možnost také hodnotit, zda se JazzFest Znojmo někam posouvá, zda se mění. Roste svou úrovní nebo spíš stagnuje? Jak to vnímáte?
Samozřejmě, že za ty roky registruji určité změny v koncepci, která se vyvíjela a několikrát v rozličných podobách, to bylo. Myslím si, že zásadní obrat nastal v čase, kdy jsme se přestěhovali do divadla; že jsme ten event, onu událost, která má v podstatě společné dvě důležité veličiny, jako je víno a jazz, přetransformovali tak, že jsme ji dostali do divadla na koncertní scénu.
A co ostatní koncerty, které se odehrávají na jiných místech nejenom ve Znojmě, ale letos i v rakouských Drozdovicích (Drosendorfu).
Všechny ty ostatní koncerty, které se odehrávají, jsou velmi fajn a to prostředí mně jako posluchači i účinkujícím vyhovuje; a proto to neznamená, že ostatní je třeba vynechat. Tady to funguje v různých podobách a já si myslím, že je to dobře zvolená taktika. Důkazem je právě, že chodí lidé a chodí nejenom Znojmáci a že se těší z tohoto festivalu; že ho považují za svůj festival; že rádi vidí i další účinkující. Pokud vím, i na těch koncertech, na kterých já nejsem, to vždy aplauduje a všichni mají z toho dobrý pocit.
JazzFest Znojmo hostil letos opět celou řadu zahraničních hvězd. Letos bude mít festival závěrečný koncert dokonce v sousedním Rakousku, dá se tedy říci, že je minimálně evropským. O vás, se ale píše jako o světové jazzové hvězdě, o veličině. Jak sebe vnímáte vy?
To já neumím ani potvrdit ani vyvrátit. Opravdu to neumím. Neumím. Já to nechávám na okolí, ať si mě nazývají jakkoli a ať mi přidávají k mému jménu, co chtějí. Pro mě je podstatné to, že dělám hudbu. Já zvu všechny stejné lidi, kteří o mně mluví, na koncert a až pak po koncertě, ať se rozhodnou sami, jaký jsem; či jsem slovenský, světový, evropský či československý.
Kromě toho, že jste patronem Jazz festu Znojmo, jste také presidentem Bratislavských jazzových dnů, a když už máme u nás po volbě hlavy státu, musím se zeptat: Chtěl byste být presidentem republiky?
Ne! Ne, já nechci být prezidentem. Já jsem muzikant a chci zůstat muzikantem. Samozřejmě, když je moje hudebnická kariéra již dlouhá, tak měla všelijaké etapy a vždy ve snaze vytvořit, ve snaze využít větší prostor pro mou milou hudbu a nejenom moji, ale i tu, kterou jako posluchač mám rád, tak jsem dělal určité věci, které měly určité činnosti a které měly taky společenský charakter a to stále dělám, ale v podstatě mi samozřejmě jde jen o tu muziku. I pro muzikanty by to bylo určitě dobré, kdybych byl presidentem já, ale nejenom muzikanti jsou na světě, a tak to musíme nechat těm, kteří mají trochu, řekl bych objektivnější názor na svět.
Na svém profesním kontě má Petr Lipa, st. vyjma titulu zasloužilého umělce také celou řadu dalších prestižních cen a mezi nimi i několik Aurelů, jen našeho Anděla žádného, čím to tak je?
Ano. Ono je to tak, že já se toho nezúčastňuji principiálně. Pokud je ten projekt, který presentujeme či už v podobě elpé nebo cédé nebo alba nějakého, tak ten projekt nemá nějaké vážné české konexe nebo kořeny, a tak on nepřichází vůbec do úvahy, že by mohl být oceněn tady v Česku. Takže bohužel Anděla dostat nemůžu. Musel jsem se spokojit s Aurelem a musím říci, že ten můj Aurel je jedním z posledních Aurelů, které u nás byly.
Jak to? Aurel se na Slovensku už nepředává?
Ne, protože u nás už nemáme Ceny Aurel vůbec. Máme něco, čemu se říká Radio head Awards, a to je věnované trošku těm jiným žánrům, i náročnějším. Dělá to Rock radio a s ním státní rozhlas a jeden jejich vysílač. Jinak takové běžné ocenění u nás nemáme, protože u nás ta komunita a ten byznys, ten showbussines jako takový teď vlastně vůbec nefunguje.
Co byste vzkázal našim čtenářům závěrem našeho povídání? Jak byste pozval ty, kteří letos na JazzFest dosud nedorazili?
Pro mě je podstatné to, že ať ti, co do této doby chodili na jazz, ať chodí dále; a ti, co ještě nedošli, že je nejvyšší čas, aby se nad sebou zamysleli a začali navštěvovat jazzové koncerty. Ale to nejpodstatnější je, aby měli lidé rádi hudbu a aby poslouchali hudbu i během roku a nacházeli si svoje oblíbené hudební kusy a hudební skladby, výraz ve vlastní hudbě protože, když budou mít lidé k té hudbě jako posluchači blízko, tak se i lépe vyznají a lépe se zorientují v ní. To jsou potom naši lidé a takové my potřebujeme. My muzikanti potřebujeme diváky, jinak bychom hráli doma v obýváku, a to není bůhvíco.
