Slavení Velikonoc má svůj původ v dějinách národa Izraele. Kmen Izraelitů opustil pod vedením Mojžíšovým Egypt, zemi otroctví, a vydal se na cestu do Zaslíbené země svobody. Stalo se to narychlo v noci po deseti přírodních katastrofách, které Egypt v té souvislosti postihly, poslední z nich byla smrt egyptských prvorozenců. K Velké noci patří také pozoruhodný přechod Rudým mořem, který se udál v noci za několik dní potom, a oddělil je od Egypta definitivně. Historicky by se mohlo jednat o 13. století před Kristem za panování faraona Ramesse. Posledním rozloučením Izraelitů s Egyptem byla večeře s beránkem. Památku toho vyjití a nového formování lidu Božího měli slavit každoročně jako ustanovení věčné.
Pro křesťany dostaly Velikonoce novou náplň událostmi života Ježíše Krista. Velikonoční večeře, kterou Ježíš kvůli množství poutníků v Jeruzalémě konal s učedníky už ve čtvrtek, se stala příležitostí k ustanovení nového znamení jeho stálé přítomnosti skrze chléb a víno. Zabíjení beránka se stalo předzvěstí jeho mučednické smrti na kříži jako oběti za smíření hříšného lidstva s Bohem. Jeho vzkříšení v noci po sobotě dodalo lidstvu novou naději na budoucnost každého lidského života a konečnou obnovu světa v jiné dimenzi. To ale vyžaduje přidat se k němu, spojit se už tady a teď s jeho životem. To také může pomoci někdy odvalit veliký hrobový kámen našeho problému s vírou, s narušenými vztahy, s vlivem slabostí, zvykovostí a závislostí.
Život člověka zřejmě zásadně ovlivňuje to, jaká je jeho víra, kam se upírá jeho naděje, jakou opravdovost má jeho láska. Velikonoce to mají v nás oživit. Všechny ty milé lidové zvyky doprovázející naše prožívání Velikonoc nám to mají hlouběji vrýt do mysli.
Znojemský děkan
Mons. Jindřich Bartoš
