Letošní oslavy Mezinárodní dne seniorů jsou už dávno za námi, ostatně jsme vás o nich na našich stránkách v minulých vydáních také náležitě informovali. Při té příležitosti jsme také psali o tom, že popřát našim starším spoluobčanům k jejich svátku přijely do Znojma dvě umělecké legendy vystupující více než půlstoletí, sestry Marta a Parthena Elefteriadu. Legendy, které své dětství strávily v blízkých Ivančicích a ve Znojmě a na Znojemsku, konkrétně na Vranovské přehradě před těmi desítkami let natáčely své první klipy. O začátcích hvězdného a léty prověřeného sesterského dua, a tak trochu i o Ivančicích, vzniklo toto skromné povídání s herečkou, moderátorkou, tanečnicí, textařkou a zpěvačkou Marthou Elefteriadu.
Ptát se vás na Znojmo a jak moc se od doby vašeho dětství změnilo, když jste de facto vyrostla kousek odsud, v nedalekých Ivančicích, je asi bezpředmětné, že?
Já se omlouvám, ale my si ho skoro nepamatujeme. My jsme byli hlavně v těch Ivančicích a sem do Znojma jsme se moc nedostali. Spíše ty Ivančice než cokoliv jiného.
A ty Ivančice, byste dneska ještě poznala?
Je to možná zvláštní, že mi tam hodně míst připadá moc změněných, to je pravda.
Za ono více než půlstoletí jste se se sestrou staly legendami a znají vás i v zahraničí…
… to nevím, myslím si, že to už je přehnané, co říkáte.
Minimálně na Slovensku, vás stále znají. Tam také moc dobře ví, kdo jsou Martha a Tena.
No protože jsme začínali v Československu; a protože Slováci jsou na jakoukoliv muziku úplně napřímení, jak bych to řekla. Slováci velice dobře hudbu vnímají a velice dobře na ni reagují a reagovali na tu naši muziku vždycky i na tu českou, kterou jsme dělaly a kterou jsme se vlastně i zapsaly.
Kde nebo kdy vlastně začal fenomén dvojice Marta a Tena, respektive sesterského dua Elefteriadu?
Celé to odstartovala, a tak velice rychle Bratislavská lyra v roce 1970, kdy jsme vyhrály stříbrnou bratislavskou lyru a od té doby se v celém tehdejším Československu vědělo, kdo jsme.
Jak na ty začátky vzpomínáte? Začínaly jste hudbou s řeckými národními motivy, která vás tak proslavila?
My jsme nezačínaly s řeckou hudbou. My jsme začínaly s bigbeatem. Sledovaly jsme všechno, co se děje v angloamerické muzice a tu řeckou jsme považovaly za něco, co jsme prožily hlavně v dětství; v dětských domovech, kde jsme byly ve sborech pěveckých i tanečních a přišlo nám, že tohle patří do dětství. Tehdy jsme si řekly, že už chceme dělat pořádnou a vážnou muziku, soul a rock a takové ty věci, takže my jsme naše první desky, vlastně tehdy ještě to byla elpíčka, tak to všechno bylo české, když jsme začínaly. Teprve až po několika letech jsme si řekly a rozhodly se, že bychom mohly zavítat zase zpátky k té naší řecké muzice.
A na který z těch vašich velkých hitů jste nejvíc právem hrdé? Je to A desky dál stárnou; Ať se múzy poperou; Je to on; Od zítřka máme dovolenou nebo váš megahit z posledních let Proč přicházíš tak pozdě, lásko?
To je tak hodně podobné tomu typu otázek, které ze svých písniček máte nejraději, ale to nejde vůbec takhle říci. To je tok, taková řeka, kdy člověk pořád jenom dělá a dělá, a jakmile má něco za sebou, tak kouká na to, co bude mít ještě před sebou. Víte, když už si nějakou písničku vyberete, tak už v tom okamžiku to musí být něco, co vás srdečně zasáhne natolik, že to chcete dělat, že chcete tu věc, a takhle si člověk ty písničky vybere a považuje to pak za své. A pokud se pak ty vaše písničky navíc ještě i líbí lidem, že si ji vyberou jako tu svou, tak to je štěstí, to je radost.
Dnes v uměleckém světě rodinu Elefteriadu nereprezentujete jen vy dvě, ale i vaše děti. Raper Ektor, civilním jménem Marek Elefteriadu je u mladých obzvláště hodně populární. Bránily jste jim v tom? Snažily se jim to rozmlouvat, když začínali vlastně ještě v poměrně mladém věku?
Moje neteř ještě jako děvčátko začínala ve filmech Juraje Jakubiska, ale ne, proč? Vůbec, to jsou jenom takové představy těch lidí, co vůbec netuší, o co tu jde, a představují si, Bůh ví, co to není. Nevím, jak to mám lépe teď vyjádřit, že je to tak, že pracujete jako kdokoliv a kdekoliv v jiné práci.
Ale to, že jdou a pokračují ve vašich šlépějích, to jim přeci muselo pomoci, nebo ne?
To, že si někteří myslí, že jsou mezi lidmi, kteří tu muziku dělají nějaké diskreditace, to ne. Ti muzikanti se tolik nevídají jako herci na divadle nebo ve filmu dlouhodobě, takže jsou vlastně strašně rádi, že se někde potkají. Aspoň my to tak máme, a aspoň s lidmi, se kterými se potkáme z naší branže, cítíme stejnou radost.
Proč vás nevídáme v žádném muzikálu? Nabídky nechodí?
Nabídky, tedy mně žádné nepřišly, ale pravda je, že ty muzikály, co jsou, jsou něco, co jako člověka tak trochu i hodně sváže. My jsme odjakživa, co jsme od toho roku 70 začaly zpívat, na volné noze a na volné noze můžete být jen, když je o vás opravdový zájem. Dělat nebo být v divadle a být tam prostě jako pracovní síla, o které rozhoduje někdo jiný, tak na to nemáme, a ani nevím, zda-li bych já sama vůbec do něčeho takového podobného chtěla jít.
Na závěr se vás už jen zeptám na to, zda budete mít nějaké poselství pro naše čtenáře jako definitivní tečku za naším povídáním. Co nám vzkážete?
Ať se můžeme zase co nejvíce setkávat.
