„Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme, přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.“
Tento hit z počátku 60. let mi stále zní v uších. I když další slova té písně tradici Vánoc spíš znevažují, stojí ten refrén přece jen za to. Samotný název svátku má svůj základ asi v němčině a mohli bychom ho vyložit jako posvátná noc. Posvátnost znamená něco, co se vymyká jen materiálnímu, smyslově ověřitelnému pojetí, něco, co přesahuje tento svět, nese určitou tajemnost a vztahuje se k Bohu. Doba noci se svým tichem a temnotou, kterou prozařují světla, to jen umocňuje.
Vánoce mají svůj původ v příběhu narození Ježíše Krista. Bůh sám bere na sebe lidskou podobu a lidský úděl se vším, co k němu patří, nejen aby ho s člověkem nesl, ale aby ho vzkříšením dovedl za hranici lidských možností, až k věčnosti, a s tím nutně související proměně a zduchovnění. Tato šance pro lidi stále trvá, každými Vánocemi po roce jakoby znovu přichází, aby ožila a aktualizovala se v přítomném čase. Je to vždy nový důvod k radosti a veselí, ke zpěvu, k přátelství, založenému na rovnosti všech lidí před Bohem. Nová příležitost prožívat život šťastněji.
Nad štěstím je asi potřeba se víc zamýšlet. Nejde jen o to, co na nás spadne nebo nespadne bez našeho přičinění. Štěstí často tkví v maličkostech, kterých je potřeba si všimnout a docenit je. Štěstí je v tom, že umíme být spokojeni s tím, co máme, že se umíme radovat s tím, komu se zrovna daří, že se netrápíme nad tím, co je malicherné nebo nedosažitelné. Přeji tedy všem Vánoce prožité s rodinou, s přáteli, s radostí a zpěvem, s pocitem štěstí, ve kterém se země dotýká nebe.
