Sochař, výtvarník, umělecký slévač, grafik a také autor bronzových plastik Jaromír Gargulák patří ve výtvarném umění jak k respektovaným osobnostem, tak k těm, o kterých se píše jako o kontroverzních, neboť jeho díla ve veřejném prostoru vzbuzují nejprve vášně, než se sžijí. Zřejmě největší známost získal svou Vzpourou hrášků, sousoším později přejmenovaným na Hrachovina realizovaným při rekonstrukci brněnského náměstí Johanna Gregora Mendela a teď znovu to všem potvrdil jako autor Ptačí rodiny, nejnovější znojemské fontány slavnostně uvedené do provozu minulý týden. Především o Ptačí rodině jsme si pak s Jaromírem Gargulákem popovídali v letmém rozhovoru pro čtenáře Znojemského týdne, po oficiálním otevření nově upraveného vstupního parteru do historického centra města u Pražské brány.
Pane Garguláku, je tato naše nová znojemská fontána vaší jedinou kašnou nebo jich už máte rozesetých po světě víc?
Tato ve Znojmě opravdu není mou jedinou kašnou. V Havlíčkově Brodě je kašna, kterou jsme realizovali tuším před osmi lety. Další kašnu, kterou mám, tak tu jsem dělal společně s kovářem Pavlem Tasovským v Německu, v Monheimu, ne Mannheimu, ale Monheimu. Dělala se roku 2010, a ta je z nerezové oceli. Další kašnu mám někde, ale kde, to teď nemůžu říci, protože podle mne je zastavená a nefunguje. Ta je u soukromého sběratele, který má tři dcery a tak jsem mu udělal kašnu na zahradu a jmenuje se Tři sestry. Jenže tam byl provoz složitější, takže kašna teď stojí, ale nestříká voda.
Z naší kašny věřím, že voda bude stříkat dlouho. Ostatně, jak se vůbec jmenuje a jak dlouho vůbec vznikala?
Tahle kašna vznikala ještě před těma slavnejma hráškama v Brně. Prapůvodní návrh této kašny pochází snad z roku 2015, kdy se poprvé začalo mluvit o tomhle náměstí, že bude zrekonstruováno. Tady bylo tehdy parkoviště, jak si všichni pamatujeme, byla tu široká průjezdná silnice a teď tu najdeme tuto kašnu. Já jí říkám Ptačí rodina. Jde o ptačí rodinu s jedním ptáčkem už vypadlým z hnízda, s marnotratným synem, který se už do toho hnízda nemůže vrátit, protože už je tady dole, na vedlejší ploše venku z hnízda s lavičkou.
Jak budete na realizaci projektu fontány Ptačí rodina vzpomínat? Co se Vám při pomyšlení na ni vybaví? Co ve Vás zanechá?
Když Ptačí rodina vznikala, tak to už šlo, jak má; ne jak dřív, a to jsme ještě nevěděli, že teplé měsíce budou ještě teplejší a že dostat vodu do ulic a na náměstí bude i teď v posledních desetiletích velice aktuální téma. Někdo říká, že se oteplujeme, někdo zase říká, že se neoteplujeme, ale ať si každý říká, co chce, my cítíme, že ano. Mám z toho dobrý pocit, že se podařilo zbudovat nový vodní prvek.
Jste spokojen, jak vypadá Ptačí rodina teď v reálu oproti malému měřítku návrhu? Je to podle představ autora?
Máte pravdu v tom, že některé mé realizace, když se to převede do měřítka, tedy z měřítka 1:10 do měřítka 1:1, ztrácí dílo dynamiku. S tím se bojovalo jak u těch hrášků, tak tady. Ale tady se to povedlo. Kašna sama v podstatě dotváří dynamiku i té padající vodě a to úplně splňuje záměr, protože ani ptáci na ní nejsou strnulí. Je v tom celém snaha o svobodu, když jsme navíc na náměstí Svobody. Jde o svobodu vzletu.
Jak byste své dílo umělecky zařadil? Co to je? Sochařská moderna nebo už tvorba třetího tisíciletí?
Zda tvorba 3. tisíciletí, to nevím, to ať posoudí jiní. Dle mého je to moderna, která by měla spojovat živel vody s živlem člověka, měla by spojit i náhled nebo pohled na kašnu a samotné prostředí daného náměstí.
A jaký by byl Váš vzkaz jako sochaře našemu městu, nemyslím tím primárně čtenářům? Napadá Vás něco?
Myslím si, že městu Znojmu chybí jezdecká socha. Nějaký kůň by se tady hodil.
Daniel Rubeš
