-
- (Foto: archiv Miloslavy Klimtové) 19. březen je u nás zapsán především jako svátek Josefa. Kdo ví, proč se právě toto mužské jméno u nás zapijí tak nějak všeobecně a vehementně. Pokud bychom měli v kalendáři den popíjení, jistě by 19. březen zdatně konkuroval Silvestru. Snad ty oslavy souvisí se starým svátkem jara, který připadal dříve právě na 19. března, snad s tím, že Josef bylo vždy velmi oblíbené jméno a v každé hospodě se nějaký ten Pepík našel, možná proto, že to byla jakási opozice k 8. březnu, svátku žen. Ať tak či tak pít na Josefa alkohol se stalo jakýmsi národním zvykem, který se v polovině sedmdesátých let minulého století opravdu ctil. A i když pití na pracovišti nebylo příliš v souladu se socialistickou morálkou, v dobách tzv. normalizace bylo spíše pravidlem než výjimkou.
- A nejinak tomu bylo na 19. března i ve znojemském podniku Závodů Gustava Klimenta, jinak řečeného Gala. Ráno po zdejších oslavách ale bolela hlava nejen účastníky zmíněného popíjení, ale i mnoho dalších. Krátce před půlnocí 19. března totiž v Gale vypukl požár, na který se ve Znojmě vzpomíná i po půl století, které od něj minulý týden uplynulo. Berme toto výročí nejen jako připomínku mimořádné události, která se zapsala do novodobých znojemských dějin, ale také jako příležitost podívat se do historie obuvnické výroby ve městě okurek vůbec. Zvláště proto, že jeden z pilířů znojemského průmyslu s dlouhou tradicí, se v devadesátých letech sesypal a dnes tu jen paběrkuje.
Z historie výroby bot na Znojemsku
Právě názvy znojemských ulic jako Koželužská či V Jirchářích prozrazují, že zpracování kůže na boty, oděvy či další použití, má ve Znojmě tradici sahající minimálně do středověku. Písemný doklad o výrobě bot ve Znojmě nám podává zápis v kronice z roku 1540 líčící spor mezi koželuhy a ševci, kteří si stěžovali, že jim prvně jmenovaní dodávají nekvalitní polotovary.
Do moderní podoby zpracování kůží ve Znojmě posunul zejména na sklonku 19. století Alfred Weinberger, rodák z nedaleké Třebíče. Židovský podnikatel začínal u řeky Dyje se třemi dělníky a jedním učněm, ale brzy mu byla stará koželužna malá a v roce 1897 zahájil výstavbu nové, vybavené moderním zařízením v rozvíjející se průmyslové zóně na Nádražní ulici. Zaměřil se na výrobu spodkových usní a jeho produkty našly uplatnění nejen v tehdejším Rakousko-Uhersku, ale mířily i do Německa či Polska. Před první světovou válkou už počet dělníků v jeho koželužně dosahuje na 220. Ani první světová válka rozvoj podniku nezastavila, spíše naopak. A po ní se Alfred Weinberger vypracoval na jednoho z nejbohatších mužů ve Znojmě. Na Rudoleckého ulici dodnes můžeme obdivovat jeho honosnou vilu, jejíž stavba a zejména interiér si v době svého vzniku v roce 1926 vysloužily ocenění v několika prestižních zahraničních periodicích věnujících se architektuře. Dnes je tam mateřská škola. Znojemské působení židovského fabrikanta, který mimochodem mluvil striktně německy a i služebnictvu zakazoval, aby se mezi sebou bavilo česky, ukončili po nástupu fašismu v sousedním Německu a Rakousku protižidovské nálady. Weinberger odešel do Maďarska a do Znojma se již nikdy nevrátil. V roce 2012 si ale vilu přijelo prohlédnout pět Weinbergerových potomků, kteří žijí v USA, včetně jeho tehdy poslední žijící vnučky Dorit Noetherové.
Jeho znojemská továrna pak přechází po připojení k Říši pod národní správu nacistického Německa. Paradoxně se ale právě v době druhé světové války koželužna počešťuje neboť většinou německy mluvící dělníky, kteří museli odejít do války, nahrazují Češi, kterým byla tato „čestná povinnost“ upřena. Na konci války pak podnik zasáhlo bombardování, dopadlo na něj čtrnáct bomb a byl silně poničen. Budovy byly pobořeny, byly přerušeny telefonické i elektrické kabely, skla v oknech byla vybita. Už za týden po skončení války se ale začalo s opravami, na kterých se podílelo zprvu jen 23 zaměstnanců, jejich počet ale opět rychle stoupá na sto a už 1. srpna 1945 koželužna produkuje první poválečné výrobky.
