Do výsluhy po téměř 36 letech práce u hasičů odchází Ing. Miroslav Rosecký. Na stanici ve Znojmě nastoupil v třiadvaceti letech jako řadový hasič. O čtyři roky později se stal velitelem družstva a jeho kolegové říkají, že pracovat s ním, byla radost. Po profesní i po lidské stránce ho na výbornou hodnotí i jeho nadřízený, ředitel Územního odboru Hasičského záchranného sboru Znojmo plukovník Mgr. Radek Chromý. Podle něj odchází jeden z nejlepších lidí, kteří kdy pracovali na znojemské hasičské stanici. Miroslav Rosecký má za dvacet let služby „Medaili za věrnost II. stupně“ a „Medaili za věrnost III. stupně“ za třicet a více let práce profesionálního hasiče. Poslední dubnovou středu se s ním na stanici rozloučil a za vše mu poděkoval také náměstek ředitele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje plukovník Ing. Mojmír Richter. V následujícím rozhovoru se Miroslav Rosecký ohlíží za touto etapou svého života.
Je profese, kterou jste dělal po celý život, tou vysněnou z dětství?
Hasičem jsem se stát nechtěl, a to ani dobrovolným, protože Znojmo, kde jsem jako kluk vyrůstal, tuto tradici nemá. Lákala mě architektura, bavilo kreslit, rýsovat a navrhovat domy. Pak jsem ale zjistil, že se na tento obor dělají talentové zkoušky a já neumím malovat „od ruky“, což byla jedna z podmínek. Proto se tato profese pro mne nestala tím „pravým ořechovým“. Dozvěděl jsem se, že na Vysoké škole báňské v Ostravě je studijní obor „technika požární ochrany a bezpečnosti průmyslu“, kde navíc jsou i mé oblíbené obory jako je stavební konstrukce, fyzika a chemie. Udělal jsem zkoušky na Hornicko-geologickou fakultu, na „techniku požární ochrany“. A po absolvování školy jsem nastoupil jako řadový profesionální hasič na stanici ve Znojmě.
Byl to pro Vás velký zlom?
Ani ne. Už během studia jsem si uvědomil, že chci být hasičem, který jezdí k požárům, dopravním nehodám, či jiným nepředvídaným událostem. Vysoká nám dala výborný základ, byli jsme doslova nabiflovaný teoretickými poučkami, například jaké síly a jakým směrem působí na automobil v zatáčkách, ale chyběla praxe. Tu jsem postupně získával až v zaměstnání společně se zkušenostmi. Pak mě vybrali za velitele družstva, protože v 90. letech odcházelo ze služby mnoho hasičů. V roce 1995, když se zřizovala okresní operační střediska, tak všichni velitelé směn jako nejstarší a nejzkušenější nastoupili na pozici operačního důstojníka a já postoupil na místo velitele směny. Bylo mi tehdy 29 let. Později byl velitel směny přejmenován na velitele čety.
Která vlastnost je podle Vás pro hasiče nejdůležitější?
Vždy musíme fungovat jako tým. Čím více věcí hasič umí, tím je pro mě jako pro velitele čety cennější. Ideální je, když zná z každého oboru něco. A já vím, že když mu u zásahu vydám rozkaz, tak jej splní, jak nejlépe umí. Je to mnohem lepší, než když bych měl člověka specializujícího se jen na jeden obor.
Co odvaha, statečnost nebo odhodlání…
Všechny Vámi vyjmenované vlastnosti jsou velmi důležité. Nesmíme ale zapomenout, že hasič si také musí vždy umět spočítat rizika, aby zásahem neohrožoval život svůj, ostatních hasičů a dalších lidí. Jinak pro mě, jako pro každého velitele, je podstatná rozhodnost, kdy v několika vteřinách musím zhodnotit situaci a vydat rozkaz k záchranné akci.
Jaký byl Váš nejdramatičtější výjezd?
K těm nejtragičtějším událostem, u nichž jsem zasahoval, bezesporu patří dopravní nehoda na silnici I/53 při které se střetla dvě auta. Automobil pětice mladíků se tam srazil s osobním vozem, v němž se čtyřčlenná rodina vracela z dovolené v Itálii. Jeden člověk zemřel na místě a zranilo se osm lidí, z tohoto šest vážně a potřebovali okamžitou pomoc. Takže jsme je společně se zdravotníky záchranky ošetřovali. Doslova jsme chodili v krvi. Do nemocnice je odvážely dva vrtulníky a čtyři sanitky. Nejhorší zážitek mě teprve čekal, když už bylo po všem, tak žena z druhého vozu vracejícího se z Itálie, kde obě rodiny trávily společnou dovolenou, se mi vyplakala na rameni. Její bolest a smutek z této události mě zasáhly.
Jdete do takzvané výsluhy, což není důchod. Budete se ještě někde ucházet o zaměstnání?
Letos ne, protože mě čeká operace ramene včetně nejméně dvouměsíční rehabilitace a rekonvalescence. Pak mám domluvenou manuální práci, ale uvidíme.
V rodině kromě pomoci v domácnosti také odpočíváme, věnujeme se svým zálibám a čerpáme energii pro svoji práci. Měl jste to také tak?
Moje manželka nikdy neprotestovala, když jsem měl směny o víkendech a svátcích nebo když bylo potřeba zaskočit za kolegu v neschopence nebo na dovolené. A když jsme u těch koníčků, tak rád jezdím na kole, na motorce a lyžuji. S ženou se věnujeme turistice, oblíbili jsme si jižní Čechy a Slovácko.
Vydaly se stejným směrem jako Vy i Vaše děti?
Jestli tím myslíte hasičskou dráhu, tak jste na omylu. Syn pracuje ve zdravotnictví, dcera nastoupila po mateřské dovolené do administrativy v jedné firmě.
A otázka na závěr. Jak byste přesvědčil mladé muže (a možná i ženy), aby se stali hasiči z povolání?
Jedná se o zajímavou, dobrodružnou, ale přitom zodpovědnou práci, která není nikdy stejná.
Hasič musí umět na stanici dělat všechny činnosti a během zásahu se nesmí bát.
