(Na úvodním fotu: Petr Švancara /první zleva/, Luděk Zelenka /druhý zleva/ a Petr Svěcený /první zprava/ s hosty Jindřichem Růžičkou /třetí zleva/, Františkem Koudelou /třetí zprava/ a Petrou Nesvačilovou /druhá zprava/). Kdysi běhal po prvoligových trávnících a střílel branky za Slavii Praha nebo Zbrojovku Brno. Dnes působí třiapadesátiletý rodák z Liberce jako fotbalový expert České televize a s nadhledem a humorem glosuje dění kolem fotbalu v projektech INÁ LIGA a TIKI TAKA. Právě s TIKI TAKA na cestách zavítal předposlední zářijovou středu do Jízdárny Louckého kláštera ve Znojmě. Luděk Zelenka si svou současnou roli užívá natolik, že ji za práci vlastně ani nepovažuje. V rozhovoru mimo jiné prozrazuje, proč má Moravu a Znojemsko tak rád.
Luďku, když jste byl ještě profesionálním hráčem, představoval jste si, že budete po kariéře dělat právě to, co nyní?
(s úsměvem) Když jsem ještě hrál, tak nic takového nebylo. Absolutně mě nenapadlo, že by se to vyvíjelo tímto směrem. Co mi ale nahrálo a sklouzl jsem do toho automaticky, že jsem začal komentovat a vyjadřovat se k fotbalovému dění. Když pak vystupujete ve studiích jako fotbalový expert, dostanete nějakou nálepku a trochu se to tam krystalizovalo. Ještě před pěti lety jsem netušil, že by to mohlo mít nějaké další návaznosti. Moc jsem s tím nepočítal.
Zmínil jste komentování. Jak moc těžká disciplína to je?
Asi nejlépe to pochopíte, když vám povím, že první zápas, který jsem komentoval, byl Leeds proti Slavii v roce 2000. Bylo to čtvrtfinále Poháru UEFA a kvůli žlutým kartám jsem nemohl hrát. Do Leedsu jsem tak jel jen jako podporovatel týmu a Petr Svěcený mi řekl, jestli s ním nechci zápas komentovat. Nevím, jak to vypadalo v televizi, bylo to ale to nejhorší, co jsem zažil. Na utkání jsem koukal jako hráč týmu, jako kdybych byl na hřišti a hrál. Zápas se navíc od začátku vyvíjel špatně. Měl jsem v komentáři emoční výlevy a neměl jsem odstup a nadhled.
Je komentování náročné i v tom, že sportovní komentátoři a experti jsou pod velkým drobnohledem veřejnosti?
Komentovat zápas je jiná disciplína než se vyjadřovat ve studiu. Při komentování musíte být hodinu a půl soustředěný. Každý má jiný projev a pohled na fotbal. Když někdo vystřelí dva metry vedle, jde to popsat šesti způsoby a tři se někomu líbí a tři nelíbí. Prakticky vždy vás někdo zkritizuje, ale už jsem se naučil to neřešit. Nemůžete se zalíbit všem.
Na letošním světovém šampionátu v Kanadě, USA a Mexiku jste byl jako zpravodaj České televize. Jaký to pro vás byl zážitek?
Základní část jsem strávil v Praze a komentoval ze studia, na vyřazovací část jsem pak měl možnost jet přímo do dějiště turnaje. Dělali jsme fejetony a pohledy ze zákulisí zápasů. Byl jsem fyzicky na třech utkáních – čtvrtfinále, semifinále a finále – a to mi už nikdo nevezme. Zároveň to ale bylo hodně náročné, protože tím, že jsme byli přímo na místě, se nás přes Českou televizi snažila vytěžit i jiná média. Takže jsme dělali čtyři, pět vstupů každý den. Měl jsem tam super parťáky – kameramana a Petra Kubáska. Užil jsem si to, ale byla to samozřejmě především práce.
Výkony českého nároďáku na šampionátu už byly probrány ze všech stran. Mě spíše zajímá, jak se díváte na nového trenéra, Španěla Santiho Deniu?
Došlo k tomu, že už nevěříme českým trenérům a ti poslední byli natolik kritizováni až lynčováni, že nastal čas zjistit, jestli podobně dopadne i zahraniční trenér. Chtě nechtě, i když kouč nesleduje fanouškovské dění okolo sebe, tak ho to nějakým způsobem ovlivňuje. Myslím si, že funkci trenéra národního týmu u nás ani nikdo dělat nechce, protože by byl pod takovou palbou. Ten stres a tlak je tak velký, že je to jen pár vyvolených, kteří to zvládnou. Pro cizince to v tomto bude jednodušší. Je to taková zkouška, jestli to bude fungovat. Ale třeba se ukáže, že ta cesta bude správná. Po posledních trenérech, kteří dostávali fakt velkou bídu, to možná bude i pro veřejnost signál, aby se chovala jinak.
TIKI TAKA a INÁ LIGA jsou o humoru a nadsázce. Je to pro vás forma uvolnění od komentátorské práce v České televizi, kde platí jasná pravidla?
Jelikož Česká televize už má jen reprezentaci, která má pár zápasů za rok, tak jsem byl trochu ve stresu, protože si poslední roky dělám z fotbalu v nadsázce jen srandu. Zlehčujeme, vymýšlíme dvojsmysly. Je to uvolněné. Trochu jsem se bál, aby to neproniklo i do mého projevu pro Českou televizi, kde se to absolutně nehodí. V rámci kodexu musíte dodržovat nějaká pravidla. Hodně práce kolem fotbalu už totiž dělám hlavně na bázi humoru. Mám z toho daleko lepší pocit než brát vše moc vážně.
Na druhou stranu odlehčený formát funguje třeba na CBS Sports, kde Kate Abdo moderuje Ligu mistrů s Thierrym Henrym, Micahem Richardsem a Jamiem Carragherem…
Jenže oni si to mohou dovolit, protože Ligu mistrů hráli. Všichni jim to odpustí, ale kdybych to řekl já, tak si diváci řeknou: „Jak si dovoluje něco zlehčovat, ten se do Ligy mistrů v životě nedostal.“ Samozřejmě se to dá dělat odlehčeně, ale čím větší persona jsi, tím máš větší pravomoc, což já tolik nemám. Proto mě pořady typu INÁ LIGA, TIKI TAKA, které jsou o humoru a hledání zábavy, hodně baví. Je to úplný balzám.
Kde mají obě show, TIKI TAKA na cestách a INÁ LIGA, nějaké hranice korektnosti? Existuje nějaká?
Před dvěma roky jsme hodnotili Štěpána Kozuba, že už je to moc a že tohle už bychom nezvládli. Nechci říct, že se to k tomu blíží, ale posouvají se. Štěpánovi ale držím palce a chápu jeho rčení, že humor nemá hranice, pokud je to myšleno dobře a nechceš člověka urazit, zničit a zašlapat. U fotbalu to samozřejmě nějakou hranici má, ale je posunutá i proto, že cítíme, že to lidé chtějí. Občas řekl Švanci (Petr Švancara – pozn. red.) něco, že jsem si říkal: „Tohle už je moc.“ Ale když vidím reakci lidí, jak se smějí, řeknu si, že je to vlastně v pořádku. Takže nás v té korektnosti pouštějí sami lidé.
Troufnu si tvrdit, že spousta lidí jde na TIKI TAKA na cestách speciálně i kvůli vám a Petru Švancarovi. Ta chemie jde vidět na první dobrou…
Objevili jsme to trochu náhodně, když jsme jezdili na společné dovolené. Jsem někdy trošku nervní a občas mě Švanci vytáčí. Čím víc mě vytáčí, tím z toho má větší srandu a jde do mě víc. Takže si to pak vzájemně vracíme. U nás je ale dobré, že můj způsob obrany je takový chabý, víceméně to přijímám nebo mu odpálím něco takového, co je desetinové oproti tomu, co řekl on mně. Hlavní je, že to není nějaká zášť, ale je to hra a nevadí mi to. Máme ještě třetího parťáka, se kterým točíme více věcí. Je to Pavel Horváth a ten, kdyby byl v mé pozici, tak by to takhle jako já neunesl. On je přece jen trošku egoista. Je to i o povahách. U nás se Švancim se to vykrystalizovalo tak, že to funguje a my to samozřejmě vnímáme. Takže v šatně před vystoupením už do Švanciho trochu zaryju a on se na mě směje a říká: „Jen do mě, nabij mě!“ Je to chemie mezi námi a mám radost z toho, že funguje.
Pojďme trochu zabrnkat na vlnu nostalgie. Mám tady jednu kartičku, na které jste v dresu Viktorie Žižkov. Co se vám vybaví, když se na ni podíváte?
Ty jo… Hodně to se Švancim rozebíráme, že on už má svoji fotbalovou kariéru smazanou a moc ji neřeší, já také ne. Už je to dlouho, což se pozná i podle reakcí lidí. Už mě neberou jako fotbalistu, berou mě jako fotbalového komentátora, experta, glosátora.
Nemrzí vás to ale někdy trochu? Že byste řekl: „Hele, já jsem byl i dobrý fotbalista, hrál první ligu a evropské poháry…“
Dělám si z toho srandu, že ano, ale vlastně ne. Musím říct, že díky tomu, co dělám, se o mně ví. Mraky mých spoluhráčů byly na mé úrovni nebo lepší a o nich už se dávno neví, nikdo je nezná. Bohužel, takový je svět. Vylítneš, jsi vidět, všechno máš, ale hodně rychle to končí. Jsem rád, že to u mě pokračuje ve formě mé současné práce.
Pojďme ke Znojmu. Pamatujete si, že byste proti němu hrál?
To si nepamatuju. Možná se Zbrojovkou? Opravdu nevím…
Mířím hlouběji do historie. Na jaře 1994 jste nastoupil proti Znojmu za Turnov. Hrálo se v Turnově a vyhráli jste 1:0…
Fakt jo? No vážně (dívá se na archivní článek). Z Turnova jsem pak přestoupil do Jablonce. Koukám, v 89. minutě dával gól Dvořák, měli jsme tehdy skvělou sezónu.
Touto výhrou poslal Turnov Znojmo do třetí ligy.
Opravdu? Tak to se omlouvám, jestli jsi chtěl tímto přejít na Znojmo, protože kamarády mám všude, ale úplně nejvíc jich mám ve Znojmě a v Brně. Není to náhoda, že na Moravě jsou skvělí lidé. Je to pro mě i důkaz toho, že jsem měl na Moravě zůstat. Když jsem končil jako hráč v Brně, tak jsem ještě nechtěl uzavřít kariéru a Míra Pelta mi tehdy nabídl, jestli se nechci vrátit do Jablonce. Říkal jsem mu, že chci zůstat v Brně, narodil se mi tu syn atd. V Brně si se mnou ale hráli a váhali s prodloužením smlouvy. Nabídli mi ji až poté, co jsem se dohodl s Jabloncem. Takže jsem odešel a je mi to trochu líto, protože se cítím doma, když jsem tady, ať už ve Znojmě, nebo v Brně. Ve Znojmě jsem dělal několik akcí, které byly skvělé díky lidem, kteří u toho jsou.
Jsou to právě lidé, co vás sem tolik táhne?
Je to čisté přátelství bez nějakého kalkulu. Jsem vděčný, že se ke mně takto chovají. Speciálně můžu zmínit Jindru Růžičku. Je to člověk, který kdykoliv jsem byl ve Znojmě, tak si mě vzal pod křídla. Vždy jsem u něj mohl být a našel tam pohodičku. Všechny věci, které jsem ve Znojmě podnikal, jsme vymýšleli společně. Je to naprosto výjimečná věc a skoro nikde to nezažívám. Mám hodně rád telefonáty typu: „Ahoj, jak se máš? Já nic nepotřebuju, volám jen, jak se daří.“ Zkuste si uvědomit, kolik lidí to dělá, že by takhle zavolali bez toho, aby něco chtěli. Musím říct, že s Jindrou to takhle máme a velmi si toho vážím.
Mládežnický fotbal je v Česku hodně diskutované téma. Jak to podle vás vypadá s českým fotbalem do budoucna?
(s úsměvem) Je to těžké, protože v profesionálních klubech se objevili ne náhodou bohatí majitelé, kteří to mají jako byznys. A mladí čeští fotbalisté pro ně bohužel nejsou po byznysové stránce lukrativní. Takže hráči, kteří vyjdou z mládežnických klubových akademií a o které se ještě docela solidně staráme, protože jsou podporovány Národní sportovní agenturou, prostě nemají prostor přesvědčit o svých kvalitách. V Turnově jsem hrál také rok hrozně, hráči zkrátka potřebují čas. A ten není. Tlak na výsledky je v profesionálnějších sférách hodně velký. Pro majitele je bohužel jednodušší, levnější a jistější si koupit nějakého hráče z Afriky.
Není to cesta do záhuby?
Z pohledu českého fotbalu je. Ale prakticky všechny české ligové mančafty, někdy i druholigové, to tak prostě dělají. Pokud to nezačneme vnímat komplexně, tak se to nezmění a bude to s naším fotbalem špatné.
Bavil jsem se o tom s vícero bývalými hráči, jestli už z fotbalu není moc velká věda. Jestli už se z něj nevytrácí kouzlo…
Dnes hrají fotbal absolutní profíci. Dokonalý sportovec tomu musí obětovat úplně všechno. My jsme dokonalí sportovci nebyli. Možná jsme byli fotbalisti, ale ne dokonalí sportovci, proto jsme si to ale zvládli užít. Nyní sportovci obětují úplně všechno. Sami hráči chtějí být sledovaní, monitorovaní, aby věděli, jak se zlepšit. Za mě je to hodně ulítlé, ale myslím, že to je logické vyústění profesionálního sportu. Když se podíváme i k jiným sportům – cyklistika, lyžování – je to všechno o dokonalosti a obětování se výkonu. Pro mě je v současnosti profesionální sportovec chudák. Některý něco někdy vyhraje, 90 procent nic. Ten, co vyhraje, si alespoň řekne: „Stálo to za to.“ Ale pak jich je hodně, kterým se to úsilí nevrátí a život jim proteče mezi prsty. Takže ani svoje děti netlačím k tomu, aby byli profesionálními sportovci, protože ta oběť je obrovská. A i proto mám hodně rád projekt INÁ LIGA, tam je to ještě ryzí fotbal. Tam se neřeší, jestli hráč běží takhle nebo takhle. Je to čistá hra se zapojením srdce, a to mě baví.
Nezabíjí absolutní profesionalismus kreativitu?
Švancimu jsem několikrát říkal, že v dnešní době by se fotbalista jeho typu v životě nedostal do první ligy. Flamendr, který je takový hračička, zkouší na hřišti věci a xkrát se to nepovede. To dnes trenéři prostě neodpouštějí. Dnes se jede linka: musíš být dokonalý. V současném profesionálním fotbale jsou takoví hráči potřeba a my je v podstatě vyrábíme. A i proto jsou pro nás třeba zajímavější Afričané. Fotbalovost získají přirozeně někde na pláccích. Pak si je vytvarujeme. U nás ale hráče tvarujeme už od přípravek. Neříkám úplně, že bychom kluky drilovali, to ne. Ale zkrátka hráče, kteří jsou v něčem nedokonalí, ale mají přirozenou fotbalovost, tak je tam nepouštíme.
Jak vlastně Luděk Zelenka v nabitém programu relaxuje?
Jsem sice hodně na cestách, ale netrápí mě to. Pustím si nějaký podcast a i to je pro mě relax. Pro mě vlastně ani není práce to, že jsme byli s TIKI TAKA ve Znojmě. Pro mě to byla radost. Přijde mi, že samo to, co dělám, je relaxační a dobíjející. Po znojemské TIKI TAKA jsem byl trochu unavený, ale teď je před námi vystoupení v Litvínově a cítím se fantasticky a natěšeně. A neberu to tak, že jedu do práce. Naopak, beru to tak, že jedu za dalšími zážitky.
Zdeněk Plánka
