(Foto: Archiv Viktorie Bulínové) Znojemská thayboxerka Viktorie Bulínová ukončila smolné období a poslední listopadový víkend uťala sérii čtyř proher v řadě. V předchozích duelech ji chybělo i trochu štěstíčka, i smůla se ale někdy musí unavit. Bulínová zápas o pás profesionální Mistryně světa muaythai organizace ISKA zvládla. A nebyla to jednoduchá záležitost, znojemská fighterka se musela v Německu vypořádat s domácí Ataneou Floresovou.
Domácí zápasnice mají vždy výhodnější pozici, v případě vyrovnaného boje jsou jim rozhodčí více nakloněni. Věděla to i Bulínová, která však rozhodně nejela do Německa jako snadný terč. „O zápase jsem se dozvěděla s dostatečným předstihem, a tak mohla začít téměř dvouměsíční příprava. Na tyhle zápasy ven se jezdí trošku jako potrava, ale to jsem neměla v plánu. Vše probíhalo jako po másle, dokonce jsem měla možnost vyjet v rámci přípravy i na kemp do Maďarska, kde jsme se s holkama krásně poštípaly,“ povídala s úsměvem. Ani ona se však v přípravě nevyhla komplikacím. „Možná jsem to s tréninky trošku přepálila, a tak přišla před zápasem klasicky nemoc, se kterou jsem to táhla téměř do zápasu. Ale tohle si zažije každý zápasník. Příprava bez zádrhele na konci jako by nebyla. Nebudu lhát, nějaké démony v hlavě jsem měla. Byl to totiž můj premiérový pětikolák s minutovou pauzou (předešlé dva tituláky byly s dvouminutovou pauzou), jak to zvládnu udýchat?“ Ptala se sebe sama.
S blížícím se zápasem samozřejmě přicházely tradiční obyčeje, což se týkalo i neoblíbeného shazování váhy. „Na oficiální vážení nás vzali dříve, než původně plánovali. Nastala příjemná část rehydratace organismu a doplňování živin, mohla jsem upadnout do krásného sacharidového spánku,“ pochvalovala si. A jak vypadal samotný den D? Nebo dle Viktorie spíše K, jak vtipně glosovala. „Den s velikým K, „Kiwiday“ (Kiwi je Viktoriina přezdívka – pozn. red.). Snídaně, válení, procházka, šlofík, lehké protažení a odjezd na halu. Tady bylo dlouhé čekání přes 6 hodin, protože jsem šla hlavní zápas. Poslouchala jsem písničky, dívala se na zápasy, vizualizovala si a užívala si přítomnost. Překvapivě jsem byla kupodivu v klidu, nervozita se na mě projevovala řekněme v rámci fyzična,“ prozradila. Později však přišel i boj s hlavou. „Začala jsem se rozcvičovat a najednou mi začaly trošku tuhnout nohy. Je to taková nepříjemná klasika, která většinou za několik minut odezní. Nežádoucí myšlenky to na mě zkoušely ze všech stran, v hlavě jsem jim házela červenou stopku a snažila se být v přítomnosti. Proběhla i klasická vnitřní otázka. Mám tohle sakra zapotřebí? Ale uvnitř jsem věděla, že bude dobře. V hlavě jsem měla připravený plán, na různé reakce jsem měla odlišné strategie. Chtěla jsem být v přítomném okamžiku, cítit situaci a poslouchat pokyny z rohu.“
Jak už bylo výše zmíněno, zápas byl vypsán na pět dvouminutových kol s pouhou minutovou pauzou, což je rozhodně velký nápor na fyzičku. Už od úvodu duelu ale věděla znojemská thayboxerka, že to bude klapat, možná i proto, že si užila slavnostní nástup i všechny oficiality okolo. „Začal zápas a já po chvilce cítila, že tohle bude ono. Byla jsem krásně v přítomnosti a měla čistou mysl. Dělala jsem věci, které jsem měla v plánu a slyšela pokyny z rohu. Připadala jsem si o krok napřed, viděla věci zpomaleně a dokázala reagovat,“ kvitovala. „Jak zápas ubíhal, cítila jsem se čím dál líp. V rohu jsme si vždy řekli nějaké drobnosti, co mám pozměnit, co funguje. Dařilo se mi trefovat dobré přímky, blokovat kopy, vracet, držet střed a aktivně hned pracovat v klinči. S rostoucí únavou soupeřky jsem tam začala házet podmety pro zahřátí srdíčka. Boží.“ Jedna z klíčových situací pak přišla v závěru čtvrtého kola. „Povedl se mi trefit takový loket, že se ze soupeřky stal jednorožec s uříznutým rohem,“ popisovala surreálně. Bylo jasné, že pokud si pohlídá poslední páté kolo, mistrovský pás bude její. „Poslední kolo jsem si šla už jenom užít, dál kontrolovat zápas a nenalítnout si na nějakou blbost. K závěru jsem trošku přitlačila a ještě tam něco pozametala.“
Po čtyřech zklamáních, tak přišla pro znojemskou rodačku zasloužená odměna. „Nemohla jsem uvěřit, co jsem právě v ringu prožila. Vyhlášení a konečně má ruka mohla mířit vzhůru. Tento pocit mi tak moc chyběl, ta euforie byla neskutečná. Endorfiny mi snad tekly i ušima. Kdybych to měla celé nějak shrnout, tohle byla asi má nejlepší příprava v životě. Tréninky jsem si užívala, jak dlouho ne, vnitřně jsem dospěla k nějakým rozhodnutím, které mi pomohly se více uvolnit. Měla jsem v přípravě úžasnou podporu jak od trenéra, lidí v gymu, rodiny, tak od mé druhé polovičky, díky které mohu být doma pravým Kiwim a prožívat věci, jak je cítím. Bylo těžké nastupovat do zápasu po sérii proher, na tohle jsem nebyla zvyklá. Jela jsem do Německa jako kořist a stala se lovcem, takže v pořádku,“ dodala na závěr šťastná šampionka Viktorie Bulínová.
