Když před lety, v pouhých jednadvaceti letech, přišel k rozklíženému týmu znojemských florbalistů, myslel si, že je to jen chvilková záplata, než se najde někdo zkušenější. Z provizorního řešení se ale s výjimkou krátkodobých přestávek stalo jedenáct let na lavičce TJ Znojmo LaufenCZ. S ním zažívá Jan Šťastník letos velmi povedenou sezónu okořeněnou čtrnácti výhrami v řadě. Nejen o tom je náš rozhovor, který budete moci shlédnout v celé podobě v našem videomagazínu na www.vas-vita.cz.
Jak jste se vůbec ke znojemskému florbalu dostal?
Začínal jsem s fotbalem, ale někdy v deseti letech mě to přestalo bavit a rodiče asi nebyli dost důslední, aby mě do něj, jak se říká, dostatečně nutili. Tehdy jsem začal hrát squash, který tehdy nebyl a myslím si, že pořád ještě není příliš známý sport. Byla tam dobrá parta, všichni jsme se znali a mně se celkem dařilo. Dostal jsem se i na mistrovství republiky do 17 let, ale pak jsem se začal více orientovat na florbal. Bylo to v roce 2010. Bylo mi devatenáct a s hraním jsem začal zároveň i trénovat mládež na Základní škole Pražská, kde jsme společně s Markem Šabatkou vedli pod hlavičkou Domu dětí, dnes Střediska volného času, kroužek, ve kterém jsem Markovi dělal asistenta.
V té době už měl florbal ve Znojmě slušnou pozici…
Tehdy se tomu věnovala ikona klubu Libor Šťasta, který mě k florbalu i přivedl a Znojmáci už měli za sebou postup do extraligy a dva roky v nejvyšší soutěži. To byl ten první a největší krok k popularizaci florbalu ve Znojmě.
Pak ale přišel v týmu rozkol. Čím byl způsobený?
Byly to interní problémy klubu. Tehdejší trenér A-týmu Martin Andrle, který převzal celek po sestupu, si dovolil nepočítat s některými zkušenými hráči kolem Karla Virgla a Pavla Paláta. Byla tam špatná komunikace, hráči se dozvěděli z internetu, že se s nimi nepočítá a většina mužstva se postavila za ně. Zhruba dvacítka členů A-týmu odešla ze Znojma, takže se úplně rozpadla sestava a tým se musel budovat prakticky znovu s mladými a s hráči, kteří nebyli ze Znojma. Jestli si to dobře pamatuji, kluci se v druhé nejvyšší soutěži tak tak dostali do play off a vypadli ve čtvrtfinále. A Znojmáci se zkušenostmi z extraligy hráli v Havlíčkově Brodě, v Brně anebo s florbalem úplně skončili. Byla to taková černá kaňka na historii znojemského florbalu, která na několik let zabrzdila proces vývoje.
V té době jste dostal na starost nápravu vy. Jak jste to viděl?
Neřekl bych, že jsem přišel něco napravovat. Po konci Martina Andrleho se mě tehdejší prezident klubu Libor Šťasta zeptal, jestli bych nemohl zaskočit jako trenér u A-týmu. Bylo mi dvacet nebo jednadvacet a mělo to být jen na dva, tři týdny, než najdou někoho zkušenějšího. A ono to s krátkými přestávkami trvá už jedenáct let. Vzal jsem to díky mladické nerozvážnosti a tomu, že člověk v tom mládí nedomýšlí všechny důsledky a jde do toho srdcem a ne hlavou. S dnešním rozumem bych už do toho nešel. Moje florbalové zkušenosti byly velmi malé, závodně jsem florbal nikdy nehrál. Byla to taková z nouze ctnost. Ale hodně mi tenkrát pomohl Libor Šťasta, se kterým jsme sedávali a rozebírali, jak by ten tréninkový proces měl vypadat.
Vraťme se do současnosti. V letošním roce se vám daří, pohybujete se na špici tabulky, v čem je kouzlo letošních výsledků, kdy jste zaznamenali i rekordních čtrnáct výher v řadě?
Musím vás opravit, rekord to není, i když jsem si to i já myslel. Ale kluci mě upozornili, že v jedné prvoligové sezóně během té desetiletky to bylo dokonce šestnáct výher v řadě. Teď to zůstalo na čtrnácti, ale i tak je to za mě neuvěřitelné číslo a jak říkám, máme dvacet bodů nad plán oproti předsezónním odhadům. Ten kádr během covidu doznal zase velkých změn. Skončil kapitán Pavel Palát, odešel obránce Dan Krejčíř, skončilo i ix dalších kluků, kterým došlo, že trávit večery ve sportovní hale a víkendy na cestách do Chomutova, Ústí nad Labem nebo Karlových Varů není to, co by chtěli ve volném čase celý život dělat. Navíc ten tréninkový režim byl velmi ztížený, takže jsme šli do minulé sezóny, kdy se stihlo jen sedm zápasů, i do této s tím, že potřebujeme tým především konsolidovat a sbírat zkušenosti. Ale sešlo se několik aspektů, díky kterým jsme před koncem základní části na pomezí druhého a třetího místa.
Které aspekty to jsou?
Jedním z nich je ten, že jsme před sezónou uzavřeli spolupráci s florbalovým gigantem Tatranem Střešovice, kde působí jako hlavní trenér náš odchovanec Milan Fridrich a máme s ním nadstandardní vztahy. Do Střešovic odešli po našem sestupu také Martin Pánek a Martin Šindelář, takže těch vazeb je tam víc, a tak si nás Střešovice vybraly, když hledaly v první lize tým pro spolupráci. Sdílíme trenérské know how, klubové materiály a v případě potřeby i hráčský kádru. To poslední jsme letos extrémně potřebovali, protože zažíváme největší marodku, kterou za dvanáct let u florbalu pamatuji. Máme extrémní problém složit třetí pětku. Máme zraněné, máme kluky, co nestíhají pracovně, i takové, co už se jim třeba tolik k nechce trénovat, takže složit kádr na každý zápas je opravdu těžké. V předchozích letech nás bývalo dvacet, dvaadvacet na tréninku a kluci se rvali o nominaci na zápas, teď je průměr na tréninku dvanáct, třináct, lepíme to těžce, ale zase dostává na palubovce velký prostor menší skupina hráčů a ti se extrémně chytli. Ať už je to Jirka Šrámek, který vede kanadské bodování s 62 body nebo Vojta Pricházka, kapitán. Gólmani chytají výborně. Kolem těch kluků se vytvořila silná desítka hráčů, a když nás ještě doplní dva, tři kluci z Tatranu Střešovice, kteří nemají takové herní vytížení v extralize, tak to pak udělá tu bilanci, kterou v téhle chvíli máme. To jsou ty dva hlavní aspekty, byť by se to na první pohled nezdálo, že je tato sezóna zatím výrazně nad plán.
Jaký máte tedy cíl do závěru soutěže a play off?
Vzhledem k tomu úzkému kádru, o kterém jsem mluvil, k prodělaným zraněním i velkému vytížení klíčových hráčů, si myslím, že bude úspěch, když přejdeme přes čtvrtfinále.
Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne a v elektronické podobě.
Videopodobu najdete na: ZNOJMO VÁS VÍTÁ.
