(Foto: archiv Veroniky Kubošné) Skvělou sezónu zažívá znojemská gymnastka Veronika Kubošná, v červnu získala zlato z prostných a bronz z bradel z domácího juniorského šampionátu. Ještě předtím absolvovala svoji premiérové Mistrovství Evropy v Itálii. A právě po něm vznikl pro tištěnou verzi Znojemského týdne obsáhlý rozhovor, který vám nyní nabízíme i zde.
Květoslav Svoboda, Michal Rubáček, sportovci, kteří se dokázali ze Znojma dostat až na olympiádu. Nemusí to dlouho trvat a Znojmo může mít na největší sportovní akci světa svého dalšího zástupce. Tentokrát však v gymnastice. Odchovankyně Klubu sportovní gymnastiky Znojmo Veronika Kubošná, která aktuálně studuje a trénuje v Brně, má všechny předpoklady to naplnit. Ve čtrnácti letech má za sebou premiérovou účast na juniorském evropském šampionátu (12. místo v týmech, 34. individuálně – pozn. red.), který se konal na začátku května v italském Rimini. Nejen o tomto velkém úspěchu znojemského sportu jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Nebudu zastírat, že povídání s Veronikou pro mě bylo v mnoha směrech překvapením. Překvapením příjemným. Někdy je trochu složitější dělat interview s mladými sportovci, kteří ještě nejsou tolik zvyklí komunikovat s médii. To však nebyl tento případ. Veronika by trumfla i některé daleko starší kolegy. Už po první položené otázce bylo jasné, že tento rozhovor se bude psát jako ta nejlepší gymnastická sestava bez jediného zaškobrtnutí.
Mít bílou bundu CZECH REPUBLIC byla pocta
Veroniko, první otázka se přímo nabízí. Jak jste si evropský šampionát užila?
Byl to velký zážitek. Užila jsem si to moc. Nebyla jsem ani tak ve stresu. Přišel mi horší ten nominační závod a na šampionát se dostat. Hlava už pak byla v klidu, že jsem se kvalifikovala a něco dokázala. Přišlo mi, jakoby to byla taková dovolená s nejlepšími kamarády plus trénink. (s úsměvem) Tréninky tam byly hodně fajn, poznávaly jsme se s holkami z jiných zemí. Moc jsem si to užila.
Jak jste byla spokojená se svými výkony?
Být v top desítce by byla taková třešnička. Sice se to nepovedlo, ale se svým výkonem jsem spokojená. Mistrovství se mi vydařilo, nepanikařila jsem, což se mi na závodech většinou stává. Vůbec jsem se neklepala. Třeba na kladině, když se na sebe pak zpětně koukám na videu, tak jsem vždy taková roztřepaná. Tam jsem byla vyklidněná, sestavy byly plynulé, skoro všechny doskoky jsem zapíchla. Byla jsem spokojená. To můžu říct i o našem týmu, který byl opravdu dobrý.
Reprezentovat svoji zemi to je vždy velká čest. Byl to v reprezentačním dresu jiný pocit než na řadových závodech?
Spíš, když se nastupovalo na pódium, tak mít na sobě bílou bundu CZECH REPUBLIC, to byla pocta. Dres jsem měla i na menších závodech, ale ta bunda se opravdu nosí na těch největších. Byla jsem šťastná a poctěná, že můžu Česko reprezentovat.
Počítala jste ještě před rokem, že budete v roce 2024 reprezentovat na evropském šampionátu?
Myslela jsem, že moje taková první velká akce bude olympijský festival mládeže, který je za rok. Tam byla větší šance, že bych se mohla kvalifikovat. O mistrovství Evropy jsem vlastně nikdy ani moc nepřemýšlela, spíš o mistrovství světa. Ale když jsem zjistila, že je možnost se na Evropu dostat, byl to opravdu dobrý pocit, že jsem od toho kousek. Jak už jsem na evropském šampionátu byla, tak jsem si říkala, že už je opravdu blízko k mistrovství světa a i olympiáda už je nadosah. Když jsem jezdila jen na mistrovství Česka, tak předchozí zmíněné akce byly jen velký sen, teď by se to mohlo stát realitou.
Zmínila jste, že občas na závodech panikaříte, jak se to projevuje?
Hrozně se mi klepou nohy, je mi furt teplo, ale vlastně mi je zima. Bojím se, že to pokazím. A právě na mistrovství jsem byla úplně klidná, neklepala jsem se. Většinou mě také bolí břicho, vždy třeba před kladinou. Na Evropě jsme na kladině končily. Řekla jsem si, že závod už mám skoro za sebou, tak proč to teď vzdávat. Byla jsem klidná a povedlo se to. Když je člověk více vynervovaný, tak to pak může mít na výkon dopad. Na kladině se klepe a je větší riziko pádu.
Být já gymnastou, byl bych opravdu velký trémista. Jak se s tím dá bojovat?
Před šampionátem se konalo reprezentační soustředění. Evropa byla vlastně náš první velký závod. Od trenérů jsme necítily žádný tlak, jsme malá země a nejsou od nás taková očekávání jako od jiných států. Trenéři nám poradili, že si máme dávat hluboké nádechy do břicha. Zavírat oči a představovat si, jak sestava bude probíhat, vytvořit si takový film. A také si říct, že když sestavu na tréninku udělám úplně v pohodě, tak závod je v podstatě také jen takový trénink, akorát před lidmi.
Nejbouřlivější kulisa, kterou jsem zažila
V řadě sportů se dá jedna chyba napravit – fotbal, tenis, hokej atd. V gymnastice však může být jedna chyba fatální a ovlivnit celý závod. To musí být velký stres?
Týden předtím se trénovalo v jiné hale, ale se stejným nářadím. Takže jsme si to vyzkoušely. Když člověk dělá sestavu osmkrát denně, potom to dělá celý týden, tak už to má v hlavě zaryté.
V hale plné diváků, atmosféře velké akce jako je mistrovství Evropy to ale musí být přece jen něco jiného?
Časem si na to zvyknete. Já to mám tak, že když dělám sestavu, tak neslyším nic kolem mě. Vidím jen sebe a nářadí.
Byly jsme ve sledu s Italkami a jelikož se jednalo o domácí gymnastky, tak to bylo na atmosféře znát, bylo hodně hlučné publikum. Asi zatím nejbouřlivější atmosféra, kterou jsem na závodech zažila. Byly jsme třeba zrovna na kladině, kde se opravdu potřebujete soustředit, a Italky byly v tu chvíli na přeskoku. Takže když jsem se chystala na sestavu na kladině, tak byla zrovna na přeskoku Italka, ta nejlepší z celého týmu. Jak jsem zmiňovala, že většinou nic nevnímám, tak jsem ten hluk pociťovala, což se mi nestává. V publiku měli takové trumpetky, které spustily, když Italka doskočila. To mě trochu rozhodilo.
Takže to není jako v tenise, kdy je při výměně vyžadován naprostý klid?
Italové byli ohleduplní jen na Italky. (s úsměvem) Když Italka cvičí, tak je všude klid a když docvičí, tak publikum jásá. Byla jsem před kladinou trochu nervózní, protože tu sestavu ještě nedělám tak dlouho, ale na tréninku jsem z ní nikdy nespadla. Říkala jsem si, že tady se to také nesmí stát, i když mě to publikum trochu rušilo. Nakonec to dopadlo tak, že to byla úplně krásná sestava a vůbec mě to okolí nerozhodilo. Holka, co byla s námi v týmu, tak šla zrovna také souběžně s Italkou a asi na ten randál nebyla úplně zvyklá, rozhodilo ji to a spadla, což byla škoda.
Užila jste si krom gymnastiky v Itálii i věci okolo?
Hotel byl hned u pláže, takže se šlo i do vody, ale jen po kotníky. Chodilo se také na procházky i v rámci kondice. Ráno byly venku někdy i rozcvičky. U hotelu byl také bazén, ale tam se moc nechodilo, protože byla zima. Využívaly jsme ale workoutové hřiště, kde jsme občas posilovaly, když jsme neměly trénink v hale. Poslední den po závodě se šlo do města, podívat se na nějaké památky, což nás jako gymnastky moc nebavilo. (s úsměvem) Bylo ale pěkné vidět, jak italská kultura vypadá. Co mě ale překvapilo, že hodně lidí mělo trička z toho závodu vzhledem k tomu, že to byla gymnastika.
Vy jste závodila i v Dubaji. Které město bylo dle vašeho názoru hezčí? Dubaj, nebo Rimini?
Asi Dubaj, přišla mi taková čistější. V Itálii bylo hodně moc takových zvláštnolidí. (s úsměvem) V Dubaji třeba kolem sebe nikdo neházel odpadky. Celkově mi přišla Dubaj na pohled taková hezčí. Naše výprava ale bydlela na okraji Rimini, kdyby se šlo třeba do středu města, bylo by to jiné.
Nenáviděná bradla a oblíbená kladina
Gymnastika je velmi náročný a těžký sport. Zeptám se tedy, kolik vám zabere gymnastika času?
Hodně. Jak jsem přešla do Brna, tak máme daleko více tréninků než ve Znojmě. Máme trénink i v neděli, kondiční. Sice jen dvě hodiny, ale dá zabrat. Díky kondičním tréninkům, které máme třikrát týdně, se gymnastka cítí daleko lépe. Má větší sílu v nohách. Na přeskoku se lépe rozběhne, může dělat těžší skoky. V pondělí, úterý a ve středu máme dvoufázové tréninky, kdy ráno hodně posilujeme a odpoledne se věnujeme jednotlivým nářadím. Ve čtvrtek máme jen kondiční trénink, protože je v ten den dlouhá škola. Je to psychicky lehčí trénink, protože člověk u posilování vypne, nemusí přemýšlet, jestli spadne na hlavu, nebo ne. Nemusí se tak soustředit.
V pátek máme někdy balet, ten teď nějakou dobu nebyl, protože bylo před závody. Ale teď ho zase mít budeme, je dobrý na choreografickou přípravu, která je potřeba na kladině a prostných. Zvláště na prostných je to důležité, máme baletku, která nám dělá sestavy. Týdně s ní chodíme na balet, kde nám ukáže nějaké věci. Většinou jednou za rok se mění hudba a ona nám na ni dělá choreografii. Pozoruje naše držení těla a podle toho nám vybírá hudbu. Já třeba nejsem extra ohebná, tak tam nemám úplně nějaké převaly.
Říkáte, že nejste ohebná. To zní pro gymnastického laika poněkud překvapivě…
Nikdy jsem nebyla moc ohebná, jsem spíše silový typ. Nemám zase takové rozsahy, vše dělám svaly na nohách.
Dá se s tím nějak pracovat?
Dá, když se člověk více protahuje, ale to mě jaksi nebaví. (s úsměvem). Raději posiluju, to je pro mě takové lepší. Ve svých sestavách nemám tolik skoků, mám tam spíše akrobatické řady, které některé holky neudělají, protože nemají tolik svalů, ale zase tam mají více skokových řad. Asi není žádná gymnastka, která by měla svaly i rozsah.
Už se ve vaší kariéře objevily momenty, kdy jste chtěla se vším praštit?
Párkrát jo. Nemám ráda bradla, prostě mi nejdou. Někdy se na nich i bojím. Když mi to na nich pak nejde týden v kuse, tak mám chuť skončit. Zkrátka mě ten trénink přestane bavit, ale nemůžu dělat jen tři nářadí.
Říkáte, že máte chuť skončit. Co to pak změní?
Ty ostatní nářadí. (s úsměvem)Mám třeba hodně ráda kladinu, což se mi hodně lidí diví. Ale nikdy jsem z ní moc nepadala. Vždy jsem si ji užívala. Tam se hodně překonává strach, a to mě baví. Jak jednou překonám strach, tak jsem hodně šťastná. Bradla jsou dvě tyčky u sebe. Když jsem byla malá, tak jsem se mezi ně vešla a nemusela skopávat nohy. Teď jsem trochu vyrostla, což se pro některé lidí nezdá. (s úsměvem) Bradla jsou 180 centimetrů od sebe, když jsem se poprvé kopla do žerdě, tak tehdy jsem se začala bát na bradlech. Musela jsem se tam naučit skládat, abych udělala obraty.
Výše jste zmiňovala, že člověk u posilování vypne, nemusí přemýšlet, jestli spadne na hlavu, nebo ne. Jde vůbec gymnasta do závodu s tím, že se může něco stát?
Je samozřejmě na to lepší nemyslet, čím více na to člověk myslí, tím ztrácí soustředěnost. Já nad tím vůbec nepřemýšlím. Dám do toho více energie, než abych dala méně a blbě spadla.
Už se vám nějaký nepříjemný pád přihodil?
Jednou jsem se urvala z bradel a dopadla jsem na hlavu, trochu se mi zamotala. Ale rychle to vytěsňuji z hlavy, protože, kdybych to tam měla, začala bych se bát.
Co gymnastika a zranění? Vy jste jedno minulý rok měla, zrovna když se konaly domácí závody ve Znojmě…
Je to hrozně těžké. Měla jsem něco se zadním stehenním svalem. To mi také zkazilo rozsahy. Jak se jednou v těle něco natáhne, tak už to pak není nikdy stoprocentní. Jinak moc na zranění netrpím. Jednou v karanténě jsme ale měly s mamkou domácí cvičení. Mamka mi dala dvě židle, že na nich půjdu špicara. Chtěla mi tam dát žíněnku, ale už to nestihla a jak jsem byla ve stojce, tak jedna židle podjela a spadla jsem. Měla jsem vykloubený loket. V nemocnici mi ho bez operace vrátili zpátky, což bylo hodně nepříjemné. Bylo by mi asi 9, 10, od té doby chodím nerada do nemocnic. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych byla raději zraněná s nohou, nebo rukou, tak ani s jedním. Protože, když se zraní jedno, nemůže se dělat druhé a naopak. Nebo si vzpomínám, když jsem měla vyvrknuté kotníky, to člověk nemůže dělat skoro nic. Nemůže dopadávat, nemůže běhat. Gymnastika je spíše o nohách a ruce jsou tam krom bradel takové volnější. Když jste zranění, tak hrozně zeslábnete. Zeslábnout jde velmi snadno, ale vrátit se do kondice je hodně těžké.
Největší sen? Olympiáda!
Zbývá krom gymnastiky i čas na nějaké koníčky?
Jelikož bydlím na intru, tak jdu ráno na trénink, pak do školy, pak zase na trénink, potom se učím. Takhle to jde vlastně každý den. Baví mě třeba čtení, ale není na to moc čas a někdy po tréninku ani chuť. Spíše si na dvacet minut lehnu, než půjdu na večeři. Potom mám více energie na učení, ale zase málo času na čtení. Kdybych místo spánku četla, tak nemám energii na učení a budu mít horší známky, takže je to takový začarovaný kruh. Snažím se ale chodit i více ven, jelikož mám školu, intr a tělocvičnu v jedné budově. Jenomže, jak to v Brně ještě úplně neznám, tak tam nechci chodit sama, protože je mi to takové nepříjemné. Někdy, když přijdu z tréninku je navíc už tma, tak vystrčím alespoň hlavu na chvíli z okna, někdy to stačí. (s úsměvem)
Předem asi vím, jaká bude odpověď, ale jaký je váš největší gymnastický sen?
Olympiáda. Na intru se mnou bydlí na pokoji Soňa Artamonová, která se kvalifikovala na letošní hry do Paříže. Jsme hodně dobré kamarádky. Vždy mi říká svoje pocity a je z toho nadšená. Už teď se těším až ji konečně uvidím v televizi. Vlastně si říkám, když se Soňou bydlím, že když to zvládla ona, tak proč bych to nezvládla já. Jsme ve stejné škole, cvičíme ve stejné tělocvičně, je sice o trochu starší, ale už je to fakt kousek.
S gymnastikou jste začínala ve Znojmě, nyní jste se přesunula do Brna. Nezasteskne se vám někdy po Znojmě?
Když jsem byla malá, tak jsem do Brna moc nechtěla, protože tam byla jedna holka, která mě vždy porážela. (s úsměvem) Ale když tam teď jsem, tak jsem ráda. Mám Znojmo ráda, ale Brno je pro mě velký sportovní posun. Možná to zní trochu namyšleně, ale ve Znojmě už jsem byla na jiné úrovni než ostatní a bylo třeba se posunout dále. Když jsem byla ve Znojmě tak jsem trénovala dvojná salta a ostatní třeba obyčejná. Na bradlech se dělají přelety z horní na dolní nebo z dolní na horní. Já trénovala tohle a ostatní holky trénovaly základní sestavy. Je to bavilo, ale já si pak s nimi neměla o tréninku co říct.
Na druhou stranu jste pro ně mohla být takovou inspirací, že i ze Znojma se dají udělat velké věci…
To si moc nemyslím. Většinou to byly starší holky než já, kamarádky to byly skvělé, ale po sportovní stránce…
Je to hodně subjektivní. Někoho to fakt baví a jde si za svým snem. I když pak nemůže nebo se mu nedaří, tak zatne zuby a jde přes bolest. Ale některé holky, jak je to začne bolet, tak přestanou. Ale právě když to začne bolet, tak se začnete posouvat. Když to překousnete, tak jde vše mnohem lépe a sport začne být zase zábava. Bez tréninku a posilování to ale nejde.
Každému to někdy nejde, je ale třeba se nevzdat
Jakou roli hrají v celém tomto gymnastickém koloběhu rodiče?
Velkou. Jsem vděčná, že mě k tomu sportu přivedli. Jsou mi velkou oporou. Něco jim je ale těžké při našich diskuzích o gymnastice vysvětlit. Když přijedu domů, tak se bavíme o trénincích. Když trénuju nové věci, tak se mě třeba ptají, kdy už to bude na závodech, a to zkrátka není tak rychle. (s úsměvem) Nejprve se to skáče do molitanu, potom na jednu žíněnku, pak tvrdý doskok. Trvá to strašně dlouho. Pak je druhá věc, když tomu člověk nerozumí, čímž teď nemyslím rodiče, a i tak mi do toho sportu kecá, to mi vadí. (s úsměvem)
Nemůžu vynechat ani tradiční otázku, na kterou vždy přijde řada. Máte nějaký svůj gymnastický vzor?
Mým vzorem je Soňa, o které už jsem se zmiňovala. Rozumí mi a hodně mi psychicky pomáhá. Dělá stejné prvky jako já, dělá i mnohem těžší prvky. Je to normální holka, která si se mnou povídá. Jelikož se dostala na olympiádu, tak v ní mám velký vzor, protože když vidím, že jí to na tréninku někdy nejde, tak si řeknu, že je to vlastně úplně normální, když se někdy nedaří. Každému to někdy nejde, každý den není posvícení, důležité je to ale překonat a nevzdat se.
Na závěr vám dám prostor, sdělit čtenářům cokoliv chcete a nemusí to být nutně gymnastika…
Přijde mi škoda, když někdo skoncuje se sportem, protože mu to zrovna nejde. Když jsem to třeba chtěla udělat já, tak jsem se pak hodně zlepšila. Jak jsem totiž na sebe byla naštvaná, tak mi to začalo mnohem více jít.
A hlavně, ať nikdo nesrovnává gymnastiku třeba s fotbalem, to jsou dva úplně odlišné sporty. Nedělejte to. I já mám chuť to někdy udělat v opačném gardu, ale nedělám to.
Už vám to někdy řekl? Prosím tě, gymnastika…
Jo. Takovéto to. „No gymnastika, kotoul přece umí každý.“ A o kotoulu to vlastně vůbec není. Fotbalisté mi říkají, jak se strašně nadřou, že mají těžké tréninky, že pořád běhají. My taky běháme, akorát to nejde v televizi tolik vidět. Moc bych si přála, aby se gymnastika více zviditelnila. Byl by to třeba i impuls pro malé děti s ní začít. Fotbal a hokej je prostě všude, pořád v televizi. A gymnastika v podstatě jen tehdy, když je olympiáda, a to jen na chvíli.
Zdeněk Plánka
