Počátkem měsíce října se ve znojemském Městském divadle uskutečnil koncert naší domácí umělecké legendy, paní Petry Janů i s její doprovodnou skupinou Amsterdam, o němž jsme vás na naších stránkách v minulých vydáních již informovali. Při té příležitosti byl s paní Petrou Janů domluven i krátký rozhovor před začátkem koncertu. Jsem navyklý, že k rozhovorům, které s osobnostmi realizuji, používám aplikaci záznamového zařízení svého mobilního telefonu, a co se nahraje, se pak ukládá přímo na virtuální úložiště. Paní Petra Janů byla nachystána, já také a vše vypadalo, tak jak pokaždé. Opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že tentokrát to bude trochu jinak. Zapínám svůj mobilní telefon, aktivuji úložiště serveru, ale to mě v ten okamžik už dál nepustilo a červené tlačítko nahrávání na displeji se nespustilo. Naštěstí je paní Petra Janů opravdu dáma; chápavá, vstřícná, milá. Po mých několika marných pokusech úložiště mobilu přemluvit, aby s námi spolupracoval, což sama s úsměvem jí vlastním pozorovala a věcně komentovala, sama navrhla, abych otázky poslal elektronickou poštou.
Paní Petro, přiznám se vám, že jste první osobností z uměleckého oboru, s kterou jsem chtěl realizovat rozhovor a ejhle, zásah vyšší moci a technika nefungovala. Stalo se vám někdy něco podobného s někým jiným? Že jste byli domluveni na rozhovor a on se nekonal?
A víte, že ano? Už je to dost dlouho, kdy za mnou přišel redaktor, udělali jsme snad dvouhodinový rozhovor a on pak zjistil, že nemá diktafon vůbec zapnutý. Nevím, jestli jsem byla na mrtvici víc já nebo on. (smích)
Nevadí vám, že teď musíte odpovědi psát přes internet?
Tak co mám s vámi dělat? (smích) Je pravda, že zrovna teď, kdy se blíží koncert v Lucerně, který se konal ve středu 19. září, je toho opravdu hodně. Ale zvládnu to.
Ostatně, jak to vůbec s interview máte? Ráda si s redaktory, redaktorkami povídáte na živo z očí do očí nebo jim raději odpovědi píšete na základě zaslaných otázek?
Určitě raději naživo. Můžeme tak na sebe reagovat; já na otázky a redaktor nebo redaktorka na mé odpovědi. Je to takové plynulejší.
V rámci svého turné jste nevynechala ani Znojmo; ostatně jsme v našem tisku o tom již psali. Ale zajímalo by mne; proč? Vždyť jste tu byla už tolikrát. A vybaví se vám něco osobního, když někde slyšíte zmínku o Znojmě?
Víte, to je spíš otázka na můj management. Ten dává dohromady místa, kam s kapelou Amsterdam pojedeme jak v rámci turné, tak na naše jednotlivé koncerty. Anebo se třeba nějaký pořadatel ozve sám a pozve nás. Takže to není tak, že já bych se zadívala do mapy a řekla si: aha, tady jsem ještě nebyla. Tak se tam podíváme. (smích)
Za oněch několik desítek let, která mám na mysli, jste byla nesčetněkrát nejenom ve Znojmě, ale i v mnoha jiných koutech zdejšího kraje, takže de facto znáte celý okres. Měla jste jej, ale možnost blíže poznat? Třeba Miroslav a při Meruňkobraní ochutnat meruňkové knedlíky nebo meruňkovici; zaplavat si ve Vranovské přehradě a navštívit tamní světově proslulý zámek nebo jít se kouknout v Moravském Krumlově na Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Stihnete mimo svou práci vůbec ještě vnímat všechno to, co je taky Znojemsko?
Jestli všechno nevím… ale určitě znám znojemské okurky a výborné víno.
Turné, díky kterému jste měla i svůj koncert v divadle, je k vašim dvěma výročím. A jako dárek vám vyšlechtili speciální druh jiřiny. Mít svou vlastní květinu, to se asi jen tak někomu nepoštěstí. Vy pěstujete jiřiny?
Vidíte, zrovna jiřiny nepěstuji. Když je sezona, mám krásně rozkvetlou zahradu. Baví mě to a navíc mám ještě skvělé zahradníky. Ale zrovna jiřiny tam chybí. Budu se muset polepšit. (smích)
Jak na to vůbec došlo?
Jak došlo k tomu, že mám svoji jiřinku? Pan zahradník Brzák každý rok křtí jiřiny a vždy tam má nějaký známý lívanec, obličej, abych někoho nepohoršila. Tentokrát jsem to měla být já, v rámci toho, že mám padesátiny na scéně a 2 x 35 na světě. Ale, jak jste možná v různých médiích četl, padla jsem při večerním venčení svého maltézáčka Bobíčka lidově řečeno na čumák. Bobík zřejmě něco ucítil v lese, vrhl se mi přes cestu a jak byla tma, tak jsem zakopla o vodítko a výsledek bych vám nepřála vidět. Takže jiřinu za mě pokřtila má kamarádka, novinářka a spisovatelka Maruška Formáčková a já ji snad pokřtím někdy příště. Slibuji, že už si dám pozor a s Bobíkem budu chodit pokud možno jen za světla. (smích)
Píšeme – li o vašem dvojím jubileu, měl bych dodat, že jste od osudu dostala kromě kytky, respektive jiřiny, vlastně dárky dva. Tím druhým pro vás asi musí být také to, že se podařilo dotáhnout zdárně do konce založení vlastního rybníku. Prozradíte nám, kde rybník je, je – li chovný nebo jen okrasný a jak se vůbec zrodila tato myšlenka?
Rybník je na louce před mojí chalupou a chovný není. Byl to sen mého manžela a manažera Michala Zelenky. Ten bohužel před více než deseti lety zemřel a já se rozhodla, že to jeho přání dovedu do zdárného konce. Povedlo se to minulý rok a rybník se samozřejmě jmenuje Michal. Doufám, že to tam Míša nahoře vidí a že je na mě pyšný, jak se to nakonec povedlo. (úsměv).
Závěrem každého rozhovoru mám ve zvyku dát zpovídanému možnost sdělit lidem, našim čtenářům nebo i vašim fanouškům, nějaké poselství. Poslat jim vzkaz, říci jim něco, co má ona osobnost na srdci. Dávám tak vždycky možnost definitivní tečky. Budete ji mít i vy? Využijete toho?
Strašně bych si přála, aby nad vším tím, co se teď děje, zvítězil zdravý selský rozum. To by bylo krásný!
