Spousta dětí není vedená k jakémukoliv sportu, sport obecně je tak třeba neustále podporovat, říká Jan Vlašín
Leží na nich největší tíha. Trenéři nejmenších dětí jsou často v pozadí záře reflektorů, ale jsou bezpochyby tou nejdůležitější složkou ve sportovní pyramidě. Na nich je, aby v dětech probudili lásku ke sportu, pohybu, učí je první krůčky, základy. Nejinak tomu je i v hokeji. K rozhovoru jsme si pozvali kouče přípravek HC Orli Znojmo – mládež Jana Vlašína, který se kategorii nejmladších dětí věnuje více než 17 let.
Na začátek položím poměrně očekávanou otázku. Jak se daří HC Orli Znojmo – mládež v nejmladších kategoriích? Jaká je situace? Ubývá základna dětí, nebo naopak přibývá?
U těch nejmenších dětí, budeme se bavit o kategoriích do deseti let, máme dostatečný počet. Můžeme hrát všechny soutěže, v tomhle jsme srovnatelní s Kometou Brno a jinými krajskými týmy. Ve všech soutěžích máme navíc družstva A a B. V přípravce, což je moje kategorie, kde jsou děti, které chodí do první třídy, nám počty postupně narůstají. Ale byli bychom rádi, kdyby ten počet byl mnohem vyšší. Věříme, že se nám to během této sezóny podaří i díky akcím Pojď hrát hokej, která proběhla nedávno a novému projektu Bruslení rodičů s dětmi. Nové zájemce o hokej samozřejmě rádi uvítáme. Nejlépe, když jsou to děti do osmi let, protože bruslení jako takové je náročné. Není to fotbal, je to umělý pohyb, který se děti učí až do patnácti let. Takže v tomto směru je lepší začít dříve. Na druhou stranu k nám někdy přijde čtyřleté dítě, které na to ještě nemusí být mentálně připraveno. Takže je ještě rok necháváme, ať chodí na veřejné bruslení, proto vznikl i zmíněný projekt Bruslení rodičů s dětmi. Ideální věk začátku s hokejem je pět, šest let. V této kategorii také hrají velký vliv rodiče. Na ně připadá největší řehole. Musí děti obléct, dovézt je na zimák, motivovat je i doma. Ze začátku si ani děti moc neuvědomují, jestli chtějí hokej hrát nebo ne, byť se jim to třeba líbí. Takže než začnou trochu více samostatněji myslet, je podpora rodičů velmi důležitá. Tady je výhodou, pokud rodiče dříve sportovali nebo dokonce hokej hráli, ti už ty náležitosti znají. Pro ostatní to může být věc nová, proto s nimi i jako trenéři musíme komunikovat, jakým způsobem by se měli chovat atd. Co se týká zápasů, není tu v rámci kraje a Českého svazu ledního hokeje u kategorie přípravek žádná dlouhodobá soutěž, zúčastňujeme se turnajů pořádaných samotnými kluby. V našem případě to třeba byl nedávno Nevoga Cup.
Ve všech sportovních odvětvích je to v posledních letech v uvozovkách boj o každé dítě. Hokej má ale nevýhodu v tom, že je to sport finančně více nákladný a navíc náročný na sportoviště, na Znojemsku je například pouze jeden zimní stadion, jedna ledová plocha, pokud nepočítáme Moravské Budějovice, které už spadají do třebíčského okresu. Jak se s tímto bojuje?
Hokej je v tomhle specifický, jak jste zmínil, jsme limitováni zimním stadionem, který je pouze jeden, byť můžeme nyní využívat i otevřené kluziště na Sokolské. Hokej je náročný nejen finančně, ale i časově. Na druhou stranu jsou naše členské příspěvky ve srovnání i s jinými oddíly v kraji na nejnižší úrovni. V Kometě a jiných klubech platí dvojnásobně až trojnásobně vyšší příspěvky a stále se bavíme o kategorii nejmenších dětí. Jsme schopni poskytnout i výstroj v rámci daných časových možností, pokud není zrovna zapůjčená. Je to však boj napříč celým sportovním spektrem a je to boj i s životním stylem, který se dnes vede. Spousta dětí není vedená k jakémukoliv sportu, takže zůstává u počítačových her, mobilů atd. Takže sport obecně je neustále potřeba podporovat a propagovat. Co se týká srovnání hokeje s jinými sporty. Například florbal je méně náročný, protože postačí v uvozovkách florbalová hokejka. I pro rodiče je to samozřejmě časově pohodlnější. Ale v tomhle bych si dovolil říct jeden názor, hokej je opravdu vrcholový sport a může se tím člověk do budoucna živit nebo si najde podobnou profesi, může se stát trenérem, kondičním trenérem atd. Na světové úrovni je hokej úplně jinde než florbal a nemyslím to ve zlém. Výhoda u hokeje je navíc v tom, že pokud s ním začnete, tak průchod do dalších sportů je daleko jednodušší než naopak. V hokeji je příprava a rozvoj pohyblivosti na vysoké úrovni, můžete pak začít hrát florbal, fotbal či jiné sporty i v pozdějším věku. V tomhle je hokej variabilní, je to rychlostně vytrvalostní, silový sport, který je univerzální. Rozvijí se i herní intelekt podobně jako u jiných týmových sportů.
Nedoplácí hokej momentálně i na to, že české reprezentaci chybí výrazný úspěch? Dříve to byly mistrovské tituly, samozřejmě zlatá olympijská medaile z Nagana. To všechno děti k hokeji lákalo…
Určitě se to na tom podepisuje. Pamatuji si, že v době, kdy bylo Nagano, tak bylo ve znojemské hokejové mládeži nejvíce dětí.
Navíc byly slavné znojemské hokejové časy. Postup do extraligy…
To je také pravda. Myslím si ale, že momentálně je zájem ve všech hokejových klubech zhruba stejný.
Ale kdyby Česko na letošním domácím šampionátu vybojovalo zlato, asi byste nic nenamítal…
To určitě ne. (s úsměvem) Obecně takový velký úspěch určitě pomůže. Stoupá prestiž, stoupá i zájem dětí a rodičů. Je v tom určitě spojitost. Ale je to i věc životního stylu, který se od roku 98 také změnil. Pracovní podmínky rodičů atd. To se na tom také podepisuje. Už to bylo zmíněno, že hokej je časově náročný sport. Ve starších kategoriích se musí trénovat i v dopoledních hodinách, což je pro rodinu samozřejmě zátěž. V tomhle se snažíme vycházet rodičům vstříc alespoň u těch mladších kategorií.
Další ledová plocha by tomu určitě pomohla, někdy je totiž těžké vměstnat tréninky všech týmů na jediný led. Trénovat se tak musí už od šesti ráno…
Když se trénuje v šest hodin ráno, to je v hokeji úplně běžná věc. Když jsem sám hrával, tak jsme třikrát do týdne vstávali na šestou hodinu, a pak jsme šli do školy. Za mě to bylo to nejlepší, co mohlo být. Byl jsem probuzený, měl jsem ve škole energii.
Všechny kategorie mají k dispozici kabiny a připravené zázemí, takže jde v podstatě jen o to, sem dítě dopravit, a pak jej zase vyzvednout. V rámci tréninku je o děti postaráno. Ano, například v šest hodin ráno je to náročné, ale zase pro rodiče lepší, než kdyby to bylo ve 13:00.
Co se týká ploch, kdyby byla ve Znojmě ještě druhá hala, uplatnění by si určitě našla. Máme tu i večerní amatérské ligy, veřejné bruslení, školy. Myslím, že pro město by to byla dobrá investice.
Je to dobře vidět i na kluzišti na Sokolské, ale nedávno i na řekách a rybnících, které po dlouhé době pořádně zamrzly. V obou případech bylo všude plno. Ukazuje se, že bruslení lidí baví…
Ano, jde to vidět. Je velký zájem, všechno plné. Myslím, že Znojmo má v tomto potenciál, abychom mohli ještě počty dětí hrajících hokej navýšit. O hokej je ve Znojmě stále zájem. Mnozí se toho třeba bojí, říkají, že je to drahý sport. Pokud si však spočítáme počet tréninků a výši příspěvků, tak tréninková jednotka vyjde ještě levněji než veřejné bruslení. Sport to začíná být dražší až ve starších kategoriích, hokejky, výstroje atd. Ano, i v mladších kategoriích děti rychle rostou, kupujete výstroje, ale není to finančně nějak drastické. Řekl bych, že je to spíše časový problém. Tréninku je dost, ale musíte sem děti dopravit, o čemž jsme se už bavili. Ale je potřeba brát ohled na to, že hokej je v Česku atraktivní sport, má vysokou popularitu, hokejový fenomén je v Česku možná ještě větší než fotbal. Ten sport jako takový má co nabídnout, a to i do budoucna. Kluci se naučí řád, zúčastňují se tréninků, jsou vedeni k nějaké disciplíně, povinnostem, zúčastňují se zápasů, naučí se chovat v kolektivu, s čímž se pak setkají i v pracovním životě, jsou otrlejší. Je to v podstatě nad rámec školy další výchovná instituce. A když v tomhle režimu vydrží do juniorského věku, bude se jim to hodit i v dalším životě. Mám s tím i osobní zkušenost, do dvaceti jsem hrál, pak jsem se rozhodl, že budu studovat vysokou školu a k tomu jsem dělal trenéra, což trvá dodnes. Jsem učitelem na základní škole a zároveň trenérem. Hokej mě směřoval k nějaké disciplíně.
Jako trenér se pohybujete u dětí už několik let. Jsou pořád stejné nebo se za tu dobu změnily?
Jde to ruku v ruce s tím, jak se mění celá společnost. Děti se mění, ale princip zůstává stejný. Mění se i rodiče, to je důležité zmínit. Ale je to individuální. Žijeme v době internetu a sociálních sítí, to se do toho také propisuje. Je to ale otázka rodičů a rodin, jak žijí. Do nějakých deseti, dvanácti let je to ve velké míře i na rodičích, jak jsou jejich děti vedené. Protože hokej není jen záležitost dětí, ale u těchto kategorií i práce rodičů. Připravit je na trénink, vysvětlit jim podstatu, co se tam bude dít. Tréninkem to navíc nekončí, je třeba vytvořit dobré podmínky i doma. Je například velmi důležité naučit děti dobrému stravování. V knížce Jaromíra Jágra to například bylo zmíněno, že jeho máma nebyla ta, co by chodila po zimáku v nějakém drahém značkovém kožichu, ale hokejová máma spočívá v tom, že by měla dětem zajistit kvalitní stravování, vaření atd., vést je k tomu, naučit je to. Táta by měl zase dítě motivovat k práci. Ovšem ve zdravé míře, nesmí se to přehánět. Každé dítě je typologicky jiné. Když jsme u změn, musíme samozřejmě zmínit i covidovou dobu, která do vývoje dětí výrazně zasáhla. Mění se samozřejmě také výstroj, jsou lepší hokejky, i bruslení se upravuje. Jsou nějaké nové trendy, kterých se snažíme držet. I informační technologie do toho prostupují, nemusíme dělat nástěnky, vše se odehrává přes Klubový informační systém, který funguje perfektně. Evidujeme tam tréninky, absence, turnaje, vše je to elektronicky a navíc můžeme rychle reagovat.
Asi největší změnou ale je, že už se děti v globálu nehýbají tolik jako dříve….
Je to tak, velkou ránu tomu dala i zmíněná doba covidu, kdy sport v podstatě zamrzl. Co se týká motoriky, tam můžeme zaznamenat, a je to prokázáno i studiemi, že její úroveň bohužel klesá. Nemůžete naučit dítě dobře bruslit, když neumí správně chodit. To nemyslím negativně, každému se pohybový aparát vyvíjí určitým způsobem. Tak jak chodí, běhá, tak potom i bruslí. Pokud zlepší obecnou průpravu, držení těla atd., tak se pak naučí i lépe a rychleji bruslit. Měli jsme tady jeden takový případ. Kluk začal s hokejem o čtyři roky později než ostatní a za dva roky je dohnal a některé dokonce předběhl. Teď hraje v mladších žácích, velmi šikovný kluk. Měl zkrátka takové pohybové schopnosti, že ten časový handicap dokázal dohnat. Samozřejmě nepovede se to každému, to už je genetika. Ale abych se vrátil k tématu, obecně pohyblivost dětí klesá. V naší generaci se chodil hrát hokej s tenisákem ven za barák nebo hrát jakékoliv míčové hry, to už dnes neuvidíte. Věci, které jsme se učili sami na suchu právě při těchto aktivitách, teď musíme učit děti na tréninku. Děti by potřebovaly pohybu obecně daleko více, a tím nemyslím jen toho organizovaného, ale především toho neorganizovaného. A když vezmeme konkrétně hokej, je to i o tom, co dělají děti nad rámec tréninku, neříkám, že musí dělat kliky, spíše se naučit nějakou dovednost.
Na závěr se ještě pobavme o projektu Bruslení rodičů s dětmi, jak se zrodil a co vás k němu vedlo?
Na poradě s trenéry jsme se shodli, že je potřeba, abychom poskytli pro dorost a juniory ještě širší základnu hráčů. Chtěli jsme jít rodičům, kteří by chtěli dát dítě na hokej, naproti a přemýšleli, jakou zvolíme cestu. Někdy třeba ještě není dítě tolik samostatné a nechce se od rodičů vzdálit, přesto by rodiče chtěli, aby hrálo hokej. Proto jsme vymysleli Bruslení rodičů s dětmi, myslím, že se to realizuje i v jiných klubech. Je to takový trénink „nenásilnou“ formou, něco mezi tréninkem a veřejným bruslením. Rodiče s dětmi společně bruslí, mohou si tam vzít hokejku a zároveň spolu sledují na druhé půlce kluziště organizovaný trénink, jak vše probíhá atd. Jsou i blíže k nám trenérům. Myslím, že i pro rodiče je to fajn. Věřím tomu, že nám to pomůže. Už jsme si s tím pohrávali loni, ale zrealizovali to teď. Na prvním Bruslení bylo asi deset lidí.
Někdo by si řekl, že je to málo, ale na dnešní dobu je to velmi dobrý počet…
Je to velmi dobrý počet. Musím ještě připomenout, že vítáme kluky i holky. Holky máme v klubu úspěšné, jsou v reprezentaci, takže budeme rádi, když přijdou také děvčata, mají dveře otevřené. Bruslení rodičů s dětmi by mělo trvat až do konce března, uvidíme, jak se nám to podaří. Mnozí z těch, kteří se projektu zúčastnili, už se ptali, že k nám chtějí přejít a už se zapojit do tréninku. Je to dobrý signál toho, že to funguje.
