Populární herec a moderátor Ivo Šmoldas, který je neméně známý také jako básník, spisovatel či publicista byl v polovině minulého měsíce hostem vernisáže nové výstavy výtvarníka a sochaře Zdeňka Maixnera, o níž jsme na našich stránkách již informovali. Chvíli po skončení úvodních oficialit souhlasil pan Šmoldas s rozhovorem pro náš tisk už proto, že tu byl mnohokrát a číst či slyšet jeho úhly pohledu na život bývá v dnešní čím dál složitější době vždy přínosné jak pro obveselení duše, tak obohacení myšlenek.
Byl jste tu nesčetněkrát jako herec i jako moderátor, na co si u pojmu Znojmo vzpomenete?
Do Znojma jezdím rád, protože se mi tady líbí. Možná to bude znít tak trošku jako nemístné, ale mě Znojmo je milé hlavně tím, že mi připomíná mé téměř rodné město a to je Olomouc. Je tady spousta shodných rysů a tak já se tady pohybuji trošku jako na domácí půdě. Taky jsem tady zažil hezké okamžiky v divadle, protože jsme tady hráli jednou dokonce na Silvestra, tak jsme hráli dvoják a to bylo krátce potom, co jsem prodělal infarkt, takže to byla pro mě zkouška odolnosti a byl to taky první Silvestr, kdy jsem šel spát ještě před půlnocí, protože ta dvě představení mě docela poničila, takže takhle já beru Znojmo.
A na Znojemsko jako takové žádné vzpomínky mít nebudete?
Taky si pamatuji, že kousek tady, na hranici jsem byl taky na jedné akci v takovém neskutečném prostředí, kde je nějaký park a je tam hrad, snad i dinosauři nebo něco a vedle v hotelu byla jakási akce, kde já jsem měl vystupovat a celá tahle scenérie toho absolutně nereálného reálu se mi zaryla do paměti hluboko.
Dnes jste přijel do Znojma jako host a moderátor vernisáže výstavy Zdeňka Maixnera…
Já, co se těch vernisáží týče, tady panu Maixnerovi rád uvedu cokoliv, protože se známe. Mně žena už před lety hovořila o výtvarném umění tak, že já tam vždycky na těch vernisážích blábolím nějaké takové pokud možno žertovné věci, které se jaksi umění moc nedotýkají. A je to tak myslím lépe, neboť mám za to, že umění hovoří samo za sebe a netřeba mu do toho kecat.
A vidíte a já si myslel, že třeba taky právě proto, že máte jen pár dnů od sebe narozeniny…
To já netuším, protože já jsem rád, že si pamatuji alespoň svoje narozeniny a ty si pamatuji jenom díky tomu, že na mé narozeniny, má synek svátek. My jsme ho pojmenovali vlastně kvůli tomu, abychom z lakoty kumulovali ty oslavy rodinné, a díky tomu si pamatuji své vlastní narození, což bych si jinak nepamatoval, neboť to zas není tak důležitá záležitost. Ale synkovy jmeniny mi připomíná Google kalendář, a tak to vím.
Když už mluvíte o synovi, toho u nás moc dobře známe. S vaším synem, hudebníkem jménem Libor, se u nás setkáváme poměrně často. Nemrzí vás, že syn nejde v otcových šlépějích, ale věnuje se úplně odlišnému umění?
Mě to samozřejmě nemrzí, já mu to závidím, protože, abych řekl pravdu, tak on je taková černá ovce naší rodiny, neboť u nás nikdo nemá hudební sluch, kromě něho. Já tedy nevím, kde se to v něm vzalo, já jsem vždycky toužil mít taky hudební nadání, leč mně dáno nebylo a teď synek prostě to všechno pobral za celý rod. Já jsem tomu rád a těším mě to. Taky říkají o něm, že je dobrej, tak já si to rád vyslechnu vždycky, ale posoudit to nedokážu. Mně se zavděčí jako každý, kdo umí zafidlat na nějaký nástroj a jsem z toho vždy unešen.
Vraťme se však k oné výstavě Boubelky. Můžete nějak v krátkosti shrnout, jaký k nim vůbec máte vztah?
V krátkosti se to nedá. Já mám dojem, že páně Maixnerovy Boubelky jsou tak trošku taková rebelie proti tomu dnešnímu trendu hubených dam. Přece jenom na těch tyčkách se ztrácí některé ty ženské půvaby, takže jistě pan Maixner to nahrazuje tím, že dodává aspoň v té podobě ideál v tom smyslu, že tedy to není věc reálná, ale je to tak jeho reprezentace jak v té keramice, tak na obrázkách, kde se tam člověk může jednoduše vrátit do časů, kdy se ještě ctily jiné představy o ideálu krásy a třeba jít do 1. republiky, kdy se o takových dámách používal krásný atribut, že jsou prostorově výrazné, což je fascinující. A páně Maixnerovy Boubelky jsou prostorově výrazné a jsou takové, abych řekl soustředěné, protože je tam důraz na střed a střed jest obalen tím ideálním tvarem a tím je koule.
Jste spokojený s úrovní kulturního života v našem městě? Něco jste poznal sám, když se k nám zástupci rodu Šmoldasů hojně vrací?
Myslím, že ve Znojmě je divadelní nabídka dobrá a soudím tak podle toho, že jsme tady taky hráli. Vím, že tady to taky kulturně žije dosti bohatě a všichni, kdo se účastní zdejšího kulturního života, si to dělají s nadšením a chodí rádi, protože na kulturní akce nikdo, kdo se tam nudí, asi nepůjde, že? Ani ono to občerstvení tam nebývá valné, ale zase výjimkou je jistá výstava páně Maixnera, protože tady na vernisáži bylo pohoštění opravdu lahodné.
Pojďme na chvíli ještě k vaší herecké práci, v níž má pro vás osobně, jak jste řekl, naše město Znojmo významný mezník. Jak se díváte na svou poměrně dlouhou filmografii?
To je tedy legrace, že? Já jsem byl vtažen na divadelní prkna až takhle těsně před smrtí, ale jsem tomu rád a prostě předstírám herectví s nadšením. Je to pro mě takové úlevné, neboť říkám text, za který nenesu odpovědnost, což je mi milé, takže kdokoliv chce mi cokoliv vyčítat, tak já ho mohu odkázat na autora, s tím, že já s tím vlastně nemám vůbec nic společného. Na divadle se vyskytuji a teď hraji, anebo budu hrát, v páté hře, tedy v páté inscenaci; a ty filmové drobničky? To jsou opravdu štěky. Já jsem si vlastně rozšířil filmografii hlavně díky Davidu Sísovi, který režíroval v České televizi některé díly z cyklu Trapasy a vždycky, když tam potřeboval obsadit nějakou kuriózní figurku, tak si vzpomněl na mě, což mě těšilo, ale dával mi tam vlastně samé intelektuály a tak jsem tam bez titulu nebyl ani jednou.
Než se s vámi rozloučím, poprosil bych vás o nějaký vzkaz pro naše čtenáře. Neměl byste tam na závěr nějakou perlu?
Na perly asi nedojde. Já vím, že nejvíc nebo nejlépe se člověk bližnímu pomstí tím, že mu splní jeho přání a tak jak bych kuriózně taky tak popřál, aby některá přání zůstala nesplněna, protože to zase otevírá možnost prožívat to očekávání, které bývá mnohdy lepší, než když se to potom naplní.
