Každého z nás zasáhla smrt někoho blízkého a ne každý se s touto ztrátou dokáže vyrovnat. Často ani neví, co všechno je třeba kromě pohřbu či kremace zařídit. Radu i praktickou pomoc od začátku letošního roku nabízí Pozůstalostní péče Pomněnka, která je součástí Domácího hospice při Oblastní charitě Znojmo. Péče je již několik let poskytována těm, kterým v hospici zemřel někdo blízký. Nyní ji mohou využít všichni pozůstalí. Poslání a činnost této služby, která je bezplatná, přibližuje vedoucí Domácího hospice Veronika Axmannová v následujícím rozhovoru.
Proč jste se rozhodli pomáhat těm, kterým někdo zemřel?
V poslední době jsme zaznamenali zvýšený zájem veřejnosti o tyto služby, proto jsme je rozšířili i mimo hospic.
Mohou se na Pomněnku obrátit třeba jen známí zemřelého?
Naše péče je určena nejen těm, kterým někdo zemřel, ale i těm kteří se špatně vyrovnávají se skutečností, že někdo blízký už není součástí jejich života. Péče Pomněnky se proto týká nejen příbuzných, ale je rozšířena i na přátele, kolegy či sousedy zesnulého. Jak se říká „ smrt si nevybírá“, vztahuje se proto i na rodiny. Na rodiče, kteří přišli o narozené dítě, nebo dítě před narozením. Na dítě, které ztratilo jednoho nebo oba rodiče. Jsme rovněž oporou pedagogům, kteří potřebují s dětmi mluvit o smrti nebo jim odpovědět na otázky, které mohou děti klást. Například proč už nepřijde do školy jejich kamarád, proč už je nebude učit jejich oblíbená paní učitelka nebo proč jejich spolužák či spolužačka pláče.
Přiblížíte tým, který tuto péči poskytuje?
Je důležité zdůraznit, že aby byla péče kvalitní, je potřeba, aby ji poskytoval tým kvalifikovaných pracovníků. Mám to štěstí, že jsem obklopena milými a empatickými kolegy, kteří každého přivítají s účastí a vlídným slovem. Pozůstalostní péči Pomněnka poskytuje psychosociální tým složený z psychologa, krizového interventa, sociálního pracovníka a dalších. Psycholog v časné fázi truchlení rozpozná potřeby pozůstalých a stabilizuje je. S dalšími členy našeho týmu a s pozůstalými pak společně všichni hledají cestu pomoci a podpory. Péče krizového interventa nemusí být nutně v počátku truchlení. Potřeba pomoci může vzniknout kdykoliv, například takovou situací může být výročí úmrtí blízké osoby. Krizový intervent je zde i pro nenadálé situace, například dramatické okolnosti smrti nebo tragické autonehody. Sociální pracovník je průvodcem rodiny v těžkých chvílích. Pomůže pozůstalým s vyřízením finanční podpory, provede je rozloučením, případně jim zajistí duchovní péči.
Řekla bych, že lidé, kteří někoho ztratí, se dělí na dvě poloviny, buď se s tím vyrovnají sami, nebo potřebují pomoc druhého…
Člověk, kterému zemře někdo z rodiny nebo z okolí je v obtížné situaci, každý je citlivý, ale máte pravdu, každý se vyrovnává se ztrátou jinak. My pomáháme pozůstalým, aby situaci, v níž se nachází, zvládli a prožili ji bez větších traumat. Je důležité najít pomoc a podporu, nechat emoce, aby vyšly ven a postupně je hojit. Podporujeme přirozený proces truchlení.
Jak postupujete v těch nejbolestnějších situacích, když rodiče ztratí dítě nebo naopak?
Když zemře dítě rodičům nebo dítěti rodič, je to nejtěžší a nejbolestnější situace, která může v životě nastat. Vážím si každého, kdo výše popsané situace zvládl. Je důležité zmínit, za jakých okolností úmrtí nastalo. Prožívání úmrtí je rozdílné u těch, kteří přišli o někoho například při autonehodě, oproti těm, kteří prožívají ztrátu člověka po dlouhodobém onkologickém onemocnění. Nechci tím ale říct, že úmrtí, které je očekávané, pozůstalí lépe zvládnou. Člověk vždy prožívá šok, nikdy se nelze dostatečně připravit. Záleží na jeho individualitě a okolnostech, ve kterých se nachází.
Obrátili se na vás někdy o radu učitelé, v jejichž třídě zemřel školák nebo malé dítě?
Ano, již několikrát jsme pomáhali v základních i mateřských školkách našeho regionu a velmi si této důvěry cením. Je vidět, že pedagogové mají o děti zájem a že jim chtějí předávat učení
nejen vědomostní, ale i společenské. My zase znalosti a inspiraci pro řešení těchto událostí čerpáme ze vzdělávacích kurzů a odborných publikací.
Co s pozůstalými nebo truchlícími nejvíce probíráte?
Nejčastěji se nás ptají, zda je jejich prožívání úmrtí jejich blízkého běžné či nikoliv: „Je normální, že i po čtrnácti dnech cítím takovou bolest?“ „Je normální, že se mi chce pořád plakat a že se stále ptám, proč se to stalo?“ Společně pak hledáme způsoby, jak nastalou situaci zvládnout. Hledáme podporu v okolí truchlících a směřujeme je k činnostem, kterými se zabývali dříve. Další nejčastější otázkou směřující k nám od rodičů je, že nevědí jak s dětmi hovořit o smrti a umírání.
A jak to řešíte?
Už při prvním kontaktu, kdy se nám lidé ozvou telefonicky, případě mailem, rozhodneme o zaměření péče. Zda bude potřeba péče psychologa, krizového interventa nebo sociálního pracovníka. Někdy dojde k vyřešení celé situace už při prvním telefonickém hovoru, v jiném případě se domluvíme na osobní schůzce. Ta může proběhnout doma u pozůstalých nebo u nás v kanceláři, záleží vždy na domluvě a přání klienta. Sejít se můžete jednou nebo několikrát. Pozůstalostní péče zpravidla nepřekračuje jeden rok a je bezplatná.
Máte na závěr našeho ne příliš veselého rozhovoru i povzbuzení?
Postupně s přibývajícím věkem si stále více uvědomujeme konečnost našeho bytí a pokládáme si filozofické otázky. Bilancujeme a hodnotíme náš život. Prožili jsme ho nebo jsme ho jen přežili? V umírání a smrti má „carpe diem“ – užij každého dne, ještě větší rozměr než v jiných životních situacích. Užijme si tedy život! Pokládejme si malé i velké cíle! Radujme se z toho, co nás těší. Buďme se svými blízkými a říkejme jim, že je máme rádi. Nikdy nevíme, který den bude ten poslední.
