V jednom z našich minulých tištěných vydání jsme Vás informovali, že dosud posledním v řadě hostů znojemského vysokoškolského klubu Harvart byla umělecká legenda Jana Paulová. Tehdy jsme vám také slíbili, že rozhovor s herečkou, hudebnicí, tanečnicí, textařkou a zpěvačkou Janou Paulovou přineseme v některém z dalších čísel a ten správný čas přišel právě teď.
Paní Paulová, víme, že ve Znojmě jste v minulosti byla již mnohokrát, ale je něco, co se Vám vybaví vždycky, když slyšíte ona magická slova město Znojmo?
Já mám Znojmo spojené samozřejmě s tím vaším divadlem.
Ano, v něm jste hrála nesčetněkrát a co já si pamatuji jak s Městskými divadly pražskými, tak i se Semaforem, potažmo Divadelní společností Josefa Dvořáka. Vzpomínám, že jste u nás i hostovala se svým sólovým koncertním programem, když jste republikou brázdila jako zpěvačka i se svou doprovodnou kapelou A proč ne. A enormní úspěch měla i jedna z komedií, co máte s Pavlem Zedníčkem, když jste hráli pod širou oblohou o Znojemském kulturním létě na nádvoří hradu. Vzpomínáte si na to všechno?
Samozřejmě. A to jak jsme tady hráli na tom zámku nebo na hradě venku na nádvoří, tak to jsme hráli s Pavlem Zedníčkem komedii Bez předsudků. To bylo něco úžasného! Já tedy nevím, zda se tam hraje pořád divadlo, protože tohleto je už hodně dávno. Mám pocit, že tam bylo snad dva tisíce lidí a my to hrajeme jen ve dvou a celý je to navíc v posteli; celý je to o sexu a bylo to v prostředí, kde bylo až absurdní tohle hrát před tolika lidmi, ale bylo to úžasné. Pamatuji si, že toto bylo tak úžasný představení, že z toho dodnes mám i já sama úžasný zážitek.
Teď jste ve Znojmě po letech zase, ale pro změnu asi pro vás v neobyčejném prostředí vysokoškolského klubu Harvart, kde budete dalším hostem v řadě besed s osobnostmi. Zjišťovala jste si dopředu, kam jedete? Logovala jste si, kolikátým hostem jste a kdo všechno tu byl před Vámi?
Ne. Vůbec nic jsem si dopředu nelogovala, nezjišťovala. Já jsem tu a pro mě to je i jedno, zda jedu do nějakého obyčejného nebo neobyčejného prostředí, protože ani sama nevím, co je neobyčejný; takže nevím vůbec, co je obyčejný.
Povídáme si spolu až po samotné akci. Jak se Vám tu líbilo? Jak ji hodnotíte?
Bylo tady plno lidí. Myslím si, že bylo úplně plno a bylo tak skvělý publikum, že znovu můžu říct, že tady ve Znojmě je to fajn. Bylo pro mne moc fajn, být mezi lidmi a říkat věci, které je baví, a taky, že zde můžu říkat věci, který lidi baví; taky si trochu zavzpomínat na všechny ty věci, které mi z té hlavy během těch let a toho času už přeci jen vyvanuly.
Vaše souhrnná filmografie dnes čítá více než dvě stovky položek. Je mezi nimi něco, co byste dnes, s odstupem těch let, raději nedělala?
Ne. Já jsem strašně moc dlouho řešila všechny ty hříchy mládí, kdy člověk hrál v některých seriálech Jaroslava Dietla jako byly Nejmladší z rodu Hamrů nebo Okres na severu nebo i v majoru Zemanovi. Víte, když mi bylo asi 16 let a točila jsem Nejmladšího z rodu Hamrů, bylo to jiné. A v těch Případech majora Zemana stejně mám pocit, že jsem hrála v druhým díle a to bylo dějově ještě před komunistickou revolucí, takže to ještě nebylo v tom zrovna moc propagandistickým díle.
Dnes sice některá Vámi zmíněná díla vnímá společnost nebo laická veřejnost kontroverzně, přesto pro mnohé historiky a odborné kritiky zabývajícími se dějinami televize či filmu jde o poklady ze zlaté studnice umělecké tvorby. Včetně onoho nechvalně proslulého Okresu na severu. Vždyť šlo vždycky o profesně i řemeslně stoprocentně odvedenou práci, které mnohá současná díla svou úrovní vůbec nemohou konkurovat…
… samozřejmě že dnes se na to díváme zpětně a jinýma očima, ale tenkrát, když jsme to dělali ty věci, tak jsem z něčeho byla strašně moc nešťastná. Třeba u toho Okresu na severu si pamatuji, že za mnou tehdy přišel Ivo Mathé, což je na tom nejdivnější, že to produkoval právě on, ale byl tam u toho a řekl mi: mám tam pro tebe roli asi v šesti dílech; přinesl mi rovnou smlouvu, já to podepsala, až doma jsem pochopila, o čem to je. A na zkoušce, když jsem pak dostala hromadu scénářů a proti mně seděla celá ta svita těch lidí, co to dělali, tak jsem si říkala, že od teď už se mnou žádný jazzman nikdy nepromluví. Úplně jsem si z toho zoufala, ale taky si pamatuji, že to pro mě byla přeci jen práce, tak co jsem měla nebo mohla dělat? My jsme byli s manželem na volné noze, měli jsme dítě a byli jsme rádi, že máme práci. Kdybych tedy já z mého života měla nebo mohla něco vymazat, tak nevím, co by to bylo; vždyť je to moje součást a čím jsem starší, tak už vím, že tím vším si má člověk projít, protože nikdy neví, čeho se má vyvarovat a s čím vším se má pak vyrovnat.
Teď jste zmínila vašeho muže, hudebníka, skladatele a zpěváka Milana Svobodu, se kterým patříte údajně mezi málo nejstabilnějších uměleckých párů domácího show byznysu. V čem tkví tajemství úspěchu trvalosti vašeho vztahu po mnoho desetiletí ne-li půlstoletí?
Nevím, prostě se pořád máme rádi. Potkali jsme se správně, dva lidi, kteří k sobě patří a měli spolu strávit život. Stále jsme si nezevšedněli. My se na sebe pořád těšíme. Nikdy jsme si nepřestali vyznávat lásku, nikdy jsme se nepřestali vzájemně chválit a podporovat a hlavně se taky pořád stejně smějeme stejným kravinám.
Když se dnes řekne Jana Paulová, všichni ví, o koho jde. Jste uměleckou legendou, která nekončí, ale stále tvoří. Díky své dlouholeté práci a tomu, co jste spolupomáhala vytvořit, patříte k dějinným osobnostem našeho státu…
… teď mám pocit, že mluvíte úplně o někom jiném. Já jsem pořád jen já. (úsměvy) Vy mi teď vyrážíte dech a kdybych mohla a už nepracovala, tak snad, ale už když jsem byla v Indii poprvé a od té doby tam jezdím, od roku 1999, tak kdybych tam nejezdila skoro třicet let do té Indie a nepracovala tam na sobě a neabsolvovala práci se svým egem, tak by se mi to ego teď ve mně nafouklo jako veliká bublina a ani světlo by se ke mně nedostalo. (smích)
Vidíte a kromě umělecké činnosti, jste také spisovatelka, respektive publicistka či spíše autorka cestopisů. Ono se to o Vás ani moc neví, že jste i horolezkyně. Lezete pořád ještě po skalách? Zdoláváte stále Himaláje, Alpy, Andy, Tatry či jiná pohoří?
Ne. Už ne. Já jsem sice mladá, ale už hrozně dlouho a už to i na mně přestává být vidět. Taky už i moje tělo o tom ví a moje tělo už na to přišlo taky, takže hory já už nedám. Já už nemohu lézt. Já mám z lezení úplně zničený ruce. Ona ta poetika toho a skály vůbec byly často hodně studené a člověk, když to úplně neumí, lézt správně, tak mu to dává hrozně zabrat. Dobrý horolezec leze nohama a já jsem to rvala rukama všechno, takže jsem si oddělala na těle tolik věcí.
Nemrzí Vás, že už žádnou osmitisícovku nezdoláte?
Ne, vždyť jsem zvládla i tolik věcí, na který jsem ani neměla, ale bylo to skvělý. Je to prostě všechno tak, jak to má být.
Je tu konec rozhovoru. Máte nějakou svou obvyklou formulku, kterou se loučíte se svými fanoušky, posluchači, čtenáři? Máte nějaký vzkaz na závěr našemu povídání?
Obvyklou formulku nemám, ale každému přeji: Ať umí být šťastný; myslím, že to je to nejdůležitější, protože pro mnoho lidi může být šťastný život i ten jeho úplně obyčejný, za jaký by někdo jiný byl naprosto šťastný, jen si mnozí v sobě neumějí z těch obyčejných věcí udělat radost. To je asi to jediný, co já mohu lidem popřát. Je to všechno jen a jen v jejich rukou.
